úterý 27. září 2016

Indie 2016 / Goa 1/3

Poslední vyprávění jsem ukončila na letišti v Mumbaii ve chvíli, kdy nám dvakrát posunuli let a my navíc zjistili, že v Goi nemáme kde bydlet.


Klasika, stejně jako před pár dny. Pokoje zamluvené a potvrzené před Booking. Ale někdo asi přišel dřív. A tak jsme na letišti obsadili zásuvky a hledali na mobilech ubytování pro deset lidí. Vzhledem k probíhajícím prázdninám docela problém. Nakonec jsme po pár hodinách odletěli, aniž bychom něco sehnali.

Přelet z Mumbaie na Gou trval tuším dvě hoďky. Když nás v noci letadlo vysadilo, neměli jsme kam jít, takže čas do rána jsme si krátili různě zaparkovaní na kvalitně ledové mramorové zemi, stočení kolem konstrukcí židlí v roztodivných polohách za které by se nemuseli stydět ani v muzeu tělesných anomálií, napůl s kufry v náručí a tak podobně. Kolem sedmé se letiště začalo trochu probouzet a s ním i my. Rozlámaní, otlačení a deformovaní jsme sehnali dva taxíky, kteří nás, asi po hodinové cestě, dovezli k moři.



Část osazenstva zůstala v rudém prachu cesty hlídat zavazadla, část se rozprchla shánět bydlení. Opět se nás chytnul samozvaný aktivka a doteď nevím, jestli patřil k některé ubytovně, nebo prostě jen prošel okolo, neměl co dělat a tak se jal organizovat nějakým čechům bydlení. Ale to je asi jedno. Nakonec jsme měli na výběr dokonce ze dvou variant (špatné a horší). Buď pronajmeme pokoje na různých místech, nebo zůstaneme spolu v nedalekém bungalovu, ale s tím, že někteří prostě musí spát na zemi (tenkrát tomu ještě všichni říkali přistýlka). Obojí ale mělo být volné až později odpoledne. Zamluvili jsme bungalov a vyrazili do nejbližšího baru na snídani. A dost dobrou, měli ovesnou kaši. Žádnou vodovou břečku jako loni v horách, pěkně hustou a s banánem. Mňam. Kluci si dali míchaná vajíčka a vaječné placky s cibulí, hňácané rukou a smažené na rozžhavené desce nedaleko od nás. Po utišení rozvykládaných žaludků jsme se s majitelem bungalovu dohodli prozatím alespoň na uložení věcí a zamířili na pláž.


Tam měl každý bar před sebou lehátka se slunečníky a hned jak jsme přicházeli, snažila se nás obsluha přesvědčit, že tady zůstat bude fakt nejlepší. Lehátkový servis (vč. obsluhy a někde i ručníků) je většinou zadarmo, provozovatelé žijí z toho, co si turista objedná k jídlu a pití. Pleskli jsme sebou tedy v zařízení nejbližším a vyrazli se koupat a trochu dospávat. K obědu jsme si vybrali nějaké tousty a saláty přímo na místě a pak šli na procházku po okolních plážích.



Ty jsou tu zvláštní. Některé úplně prázdné, jen s pár bílými turisty. Jiné (klidně pár metrů od sebe), obsypané miliardou po kolena se čvachtajících indů. Většina z nich neumí plavat. I z dálky je vidět přesně místo, kde pohodlně dosáhnou a dál jako když utne, není tam indíčka človíčka. Co se týče koupacího úboru místních, nepamatuji si, že bych viděla indickou ženu v plavkách. Většinou se koupou tak, jak chodí po ulici, klidně i v sárí. Taky je jich na pláži daleko míň, než chlapů. Ti mají někteří koupací kraťasy, ale velká část chodí do vody také v civilním oblečení. Takže v riflích a košili. A pak sebou plácnou rovnou do písku a rochní se a rochní... Mimochodem, dost mladých (bohatších) párů jezdí na Gou na líbánky.


Při procházce se k nám opět, stejně jako kdekoli jinde, brzy seběhlo několik lidí s prosbou o fotku. Tolik obrázků jako v Indii, jsem v životě neudělala (by mě fakt zajímalo s jakými popisky naše indickočeské fotky kolují po fejsbůčku :D. Myslím, že mám pěknou řádku manželů.). Na pláži si ale málokterý mladík troufnul optat se rovnou nás holek (v plavkách). Překvapivě měli větší úspěch kluci, chtěli se fotit s nimi. Až pak vždycky přitáhli i nás ženské. Přemýšleli jsme, jestli je to jen taktika, aby nedostali do držky, nebo ne... Nicméně, jak člověk udělal jednu fotku, nedalo se odejít. Přibíhali s mobily další a další, postupně se asi i trochu víc tulili. Po prvních pár zkušenostech jsme tuhle atrakci museli stopnout a do konce pobytu většinu focení strikně odmítat, jinak bychom se nikam nedostali. A příjemné to, tělo na tělo, taky zrovna nebylo.


Odpoledne jsme se vrátili k bungalovu, který měl být už touto dobou vyklizený a kde nás měla čekat paní. Nečekala. Bungalov byl, i s našimi věcmi, zamčený. Chvíli jsme ji naháněli po okolí, ale nakonec se našla. 

Kluci šli následně běhat a my tři holky vyrazily do "centra" hledat bankomat, neb docházela hotovost. A taky se mrknout po opalovacím krému. Protože Jahoda ho co? Neměla. Protože co? Protože u moře ho přece budou mít na každým rohu. A oni ho co? Neměli. Indové opalovací krém nepotřebují, Jahodo!

Sraz jsme si dali v plážovém baru, kde zrovna nečekaně probíhaly Happy hours na drinky, takže se uskutečnil přípitek na fakt, že jsme na místě a bydlíme (což nebyla žádná výhra, ale to jsme ještě tak úplně nevěděli), navečeřeli se, přes megapomalou wifinu poslali zprávy o naší existenci Instagramu a rodičům (ano, v pořadí dle důležitosti), probrali další plány a tak podobně.


Večer jsme zanechali některé polomrtvé (cestováním, zas tolik těch drinků nebylo) na pokojích a my vyrazili shánět skůtry, ručníky (které jsme taky neměli) a pořád ten opalovací krém. Po cestě jsme tak trochu šilhali po jiném ubytování, protože nám pomalu začalo svítat, že to nebude úplně super. Třeba proto, že přistýlka fakt rovná se tři lidi v chodbě na zemi.

Vozítka i ručníky jsme sehnali (kvality prvního rozeberu později, u utěráků mohu napsat jen to, že jsou asi z pet lahví, protože nesají ani po třicátém vyprání) a nějaký místní superduper krém se v lékárně taky nakonec našel. Procházkou po pláži jsme se vrátili do bungalovu, po několikáté zkusili nahnat domácího, ať dovalí alespoň povlečení, když teda ručníky, přistýlková lehátka, ani funkční sporák nebudou, dali si velmi... vlažnou... ne úplně ledovou... sprchu a smiřovali se s tím, že když weby hlásí 97% obsazenost všech ubytovacích jednotek, asi nekecají. Celou veselou situaci příjemně podbarvoval fakt, že moje v Mumbaii nakopnutá žebra bolela tak, že pokládat do postele mne musel jeřáb a pokus o smích si bolestí nezadal s trháním nohy bez umrtvení (no tak dobře, malinko přeháním, ale ne zas tak moc). Masakrózně spálený krk mého skoromuže byl taky fajn a uklízečkou šluknutý ipod se značkovými sluchátky jednoho ze spolucestovatelů zněl vyloženě jako radost. No nic, tak dobrou noc! Zítra bude líp... Určitě! Nebo ne? ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!