pátek 26. srpna 2016

Indie 2016 / Mumbai 2/2

Druhý den v Mumbaii nám začal rovnou balením, protože večer jsme přelétali na Gou...


Před tím ale ještě místní chlapík donesl snídani. Až na pokoj. Překvápko, nikdo z nás s ní nepočítal. Bylo to zavakuované jídlo v krabičce, na výběr vegetariánské nebo ne (ale stejně měli ve druhém patře už jen jedno). Matně vzpomínám, že to byla nějaká červená pálivá šlichtička s toustem... Takže ke slovu stejně přišla Nutella, kterou jsem s sebou táhla už z ČR pro chvíle, kdy buď přijde čokoládový absťák, nebo snídaňové neštěstí. Já totiž bez sladké snídaně nefunguju. Když vidím po probuzení třeba párek (jakože vzpomínka na všechny lyžáky, že), přepne se mi záklopka a radši budu hlady... Takže indi toast s českou Nuttelou a svět byl krásný, Jahoda spokojená.

Po vyklizení pokojů jsme si kufry schovali na recepci a s myšlenkou, že už je možná nikdy neuvidíme, vydali se obhlídnout slum. Mumbaiský slum (Dharavi) je jeden z největších na světě a je to opravdu velký zážitek. Pokud se vyskytnete poblíž, rozhodně doporučuji. Není prý ale úplně vhodné se tam vydávat na vlastní pěst. Mohli byste zabloudit, případně prý i dostat kamenem. Bezpečným řešením jsou prohlídky s organizovanou skupinou, tzv. Dharavi tour (výtěžek z těchto exkurzí jde na aktivity, vzdělávání a život ve slumu).

K místu srazu jsme cestovali opět metrem a vlakem. Akorát, že vlak v naší zastávce nezastavil. Netuším proč. Vystoupili jsme tedy na další, vzdálené asi dva km a podél trati se rychle vraceli pěšky. Tlačil nás čas a tak Velký Ind stopnul okolo projíždějící Avii. Původně to asi měl být jen vtip, ale když nám řidič opravdu zastavil, zasvítilo všem v očích a už jsme se drápali na špinavou korbu. Měli jsme z toho zážitek my i místní, protože bandu bílých cestovat na korbě náklaďáku "po jejich" tu asi tak úplně často nevidí. Jenže řidič nejel zrovna plynule. Prvně někde přibrzdil natolik zbrkle, že příteli odskočily z obličeje brýle (bez kterých nepozná snad ani rozdíl mezi tou Avií a poníkem) a spadly na silnici. Než jsme stihli zpanikařit, z vedle popojíždějícího menšího náklaďáčku hbitě seskočil Ind, brýle sebral a podal mu je nahoru do rozjíždějící se dodávky. Další brždění před semaforem jsem odnesla já obraženými žebry. A za dalších pár metrů nás zastavil policajt a z vozu vykázal. Přes úpěnlivé přemlouvání a vysvětlování, že velmi spěcháme, byl neoblomný a nenechal nás jet dál. Ale abyste rozuměli, nešlo o to, že by se nesmělo jezdit na korbě. Tak se tu cestuje běžně. Ale protože jsme bílí a řidič by nás mohl unést! Takže jsme se posunuli asi o pět set metrů a bambilion zážitků, kluci uprosili policistu hlavně ať dobrého pana řidiče netrestá, tomu šoupli za nepříjemnosti nějaké peníze a běželi jsme dál. Vlastně ne, asi na kilometr si vzali ještě taxíka.

Tak nějak cestou...

Byznys. Ne ta škodovka (která má mimochodem v Indii továrnu). Ten maník se zeleninou

Na místě srazu už čekali dva průvodci a hrstka dalších lidí. Poslali nás preventivně na záchod do kavárny naproti, neboť ve slumu už by to prý nebylo úplně... dobré. Slum začíná za mostem a byli jsme požádáni o to, v něm nefotit. Z důvodu udržení soukromí obyvatel. A je pravda, že lidé tam často nemají dveře, takže jim vidíte domů a do denního provozu. Dokážu si představit, co tam někteří drzouni s foťáky dokážou. Bylo samozřejmě lákavé pořídit si pár snímků, ale až na chvíli na střeše jsme slib dodrželi. Na konci výpravy každý z nás obdržel přístupový kód do galerie s fotografiemi, ale všechny byly aranžované a neodrážely skutečný stav. Pokud vás to zajímá, raději koukněte klasicky ke strýčku Googlovi. Průvodce nám říkal spoustu zajímavých věcí, bohužel však samozřejmě anglicky, takže já vám toho úplně moc nepřevykládám.

Ze střechy ve slumu

Nejprve nás zavedl do pracovní části. Ta je toxická a zde pracující lidé se dožívají opravdu nízkého věku. Třídí a zpracovávají zde plasty, kovy, vymývají holýma rukama barely od barev, taví kov a podobně. Měli jsme možnost nahlédnout do dílen, někteří muži se tvářili přívětivě, jiní tak, že z nich šel strach i ve dne. Zaměstnanci v dílnách často i spí, protože nemají kam jinam jít, nebo aby ušetřili čas či peníze. Mezi tím vším běžně pobíhají děti (ve všední den dopoledne, s žádnou školou si nelamte hlavu). Vědí, že je to prohlídková trasa a někdy i něco kápne. (Holky jim vezly nějaké sušenky a pak se dětí nemohly zbavit. Malí rošťáci přiváděli další kamarády a neakceptovali, že mají třeba balíček na půl, každý důsledně vyžadoval vlastní. Takže nedoporučuji, nebo třeba až při odchodu.)

Druhá, větší část slumu je ta obyvatelná. Buňky jako krabičky od bot, nahusto vedle i nad sebou. Ani tady si ale nejsou všichni rovni. Někteří mají už něco jako malý domek, jiní jednu místnost o velikosti garáže a bez dveří. Často spí na zemi. Záchod nemají, tekoucí vodu nevím, možná. Uličky mezi jednotlivými buňkami jsou mnohdy tak úzké, že se jimi dá sotva projít. A je třeba koukat stále pod nohy. Ať už kvůli nerovnosti terénu, nebo špíně a mokru.

Na kraji slumu jsou toalety. Jedna budova pro celých těch 700 tisíc až milion lidí (přesně nikdo neví). A pak takový plácek před tím. Na tom si hrají děti a průvodce to označil za "air conditioning toilets".

Krom již zmíněné pracovní části, nacházejí se tu rozesety i dílny méně toxické. Třeba na zpracování kůže, kam je možné nahlédnout a v malém turistickém krámku si i koupit třeba kabelku. Člověk by v něm možná čekal napodobeniny nějaké známé značky, ale ne. Konkrétně tady prodávají tašky hrdě pod vlastní značkou Dharavi.

Na závěr prohlídky jsme se zastavili v restauraci na kraji slumu na oběd. Sice trochu s obavami, ale průvodce nám místo doporučil jako relativně bezpečné (pro evropské žaludky). No... Když se mi prošel šváb 10 cm za zády, málem jsem proběhla stolem. Na toaletu nás číšník vedl kamsi do hlouby budovy, přes kuchyň (před jídlem vidět nechcete!), uličkami a zavřenými částmi budovy. Ale jo, dali jsme si nějakou smaženou rýži (což jsme vyhodnotili jako nejbezpečnější) a všichni přežili.


Celkově mohu říct, že mne překvapilo, jak je celý slum takové městečko samo o sobě. S hlavní třídou, krámky, stánkaři i malým marketem se smíšeným zbožím. Taky jsme se ptali, co by se stalo, kdybychom se ztratili. Průvodce říkal, že nejspíš nic. Dali by nám najíst a vyvedli ven. Prý se to už kdysi stalo. Ale to prvotní varování před kamenováním znělo jinak...

Po slumu jsme se přesunuli kousek vlakem, k muslimskému chrámu Haji Ali dargah. Cesta k němu byla, opět, jak jinak, docela dobrodružná. Už z daleka houstlo množství lidí, podchodem pod silnicí jsme ani tak neprošli, jako spíše propluli neseni davem. Samotný chrám je v podstatě na ostrůvku cca 500 m od břehu. Ten je propojen s pevninou cestou. Po její levé straně stojí mnoho stánkařů s různými dreky. Naopak na cestě zpět, je cesta lemovaná žebráky, často velmi zmrzačenými a s různými tělesnými anomáliemi. Dovnitř samotné budovy jsme se, zmoženi vedrem a množstvím lidí, už ani nervali.

Na začátku cesty...

už jen kousek!

A zpět...

no mají to tu krásné... a vůbec to... nesmrdí...

Následovala cesta zpět, pro kufry. Nejprve kousek autobusem, pak vlakem. Prvně někdo navrhl, že bychom jeli na černo, ale to jsme raději zavrhli. Poté, co jsme se prodrali do vagónu, zjistili jsme, že nás půlka chybí. Na poslední chvíli přeběhnuvší Velký Ind nám osvětlil, že část party se omylem vecpala do vozu určenému pouze ženám. Takže dvě holky a jeden kluk se k nám přidali na další zastávce, neb byli bez milosti a s nadávkami vykázáni. Div že je dámy nepřetáhly kabelkama. Aby toho ale nebylo dost, zjistili jsme, že jsme pro změnu v první třídě, kde nemáme co dělat. Ano, bylo nám divné, že si stojíme na vlastních nohách, ba co víc, dokonce máme i možnost si sednout. No co, rozhodli jsme se to risknout a zůstali jsme. Před koncem cesty ale dorazil průvodčí. Přistoupil k posledním, našim sedačkám a... vyzval vedle sedící indy ať mu ukáží lístek. Ti ho neměli, takže šup s nimi ven z vlaku a zaplatit pokutu :). Pak jsme se posunuli kousek metrem a zapluli se rozloučit s Mumbaií večeří v restauraci známé z předchozího dne.


Vyzvedli jsme si kufry, chytli tuktuky a vydali se na letiště. A protože jsme narazili na dobré týpky, cesta se po chvíli zvrhla v závodění. Řidiči se v hustém provozu za notného povzbuzování posádky předjížděli a hnali svoje chatrné stroje do otáček. Vzájemně jsme na sebe z vozítek pokřikovali a vzhledem k tomu, že jsme to všichni přežili, mohu říct, že to byla legrace. Jo, náš tuktuk samozřejmě vyhrál. Řidičové za tu rally dostali nějakou tu rupku navíc a my se vrtli do útrob letiště. Byla už pokročilá večerní hodina, přelétali jsme v noci, takže první kroky vedli k toaletám, kde proběhla alespoň základní očista, obstřik deodoranty, převlečení do něčeho o trochu méně špinavého a tak. Po projití kontrolou jsme zjistili, že náš let odložili... a pak ještě jednou. Ale co, nenudili jsme se. Zjistili jsme totiž, že na Goi nemáme kde bydlet...

Bezdomovectví, krádeže a kadibudky, to si dáme zase příště ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!