čtvrtek 21. července 2016

Indie 2016 / Mumbai 1/2

Posledně jsem slíbila článek o Mumbaii, takže jdeme na to.


Cesta začala v sobotu někdy kolem páté hodiny ranní. Snídani jsme slupli v rychlosti na letišti a ani ta se neobešla bez drobných zážitků. Protože indickej Mekáč, to je něco. Za prvé tam mají Veg McMuffin. To je něco co jíst nechceš, ale zvědavost ti nedá (Mc Egg je další švanda). Za druhé komunikace s obsluhou je poněkud náročná na nervy a čas. Objednáte, dostanete půlku, tak to zkoušíte zas a znova. Za třetí kafe vám uvaří v rychlovarné konvici. A za čtvrté, nepoužité cukříky a kečupy z táců obsluha pečlivě sesbírá a... já nevím, buď si je odnese domů, nebo je dostane další host? Ale správně, žádný plýtvání.

Veg McMuffin

Let z Dillí do Mumbaie trval asi dvě hodiny a většinu cesty jsme všichni dospávali, takže se to celé zdálo sakra rychlé. Po příletu na nás konečně dýchlo pořádné teplo (v Dillí byla na místní poměry docela zima, asi tak 15 stupňů). Krom toho venku voněl jasmín a celkově se letiště zdálo o hodně klidnější, hezčí a čistší než to, na kterém jsme nastupovali. 

Nejprve jsme se chtěli ubytovat. Oficiální rikša se zdála být zárukou úspěchu. Vzali jsme tři a po menších dohadech sdělili řidičům jméno a umístění hotelu. A pak nás mužík odvezl postranními uličkami někam jinam. Zastavil před cizím hotelem, jedna třetina sestavy v nedohlednu a nás cpal spolu s portýrem dovnitř. Odmítli jsme vylézt z vozítka a dožadovali se odvozu na objednané místo. Řidič dělal, že nerozumí. Že tohle je ono. A že to, co chceme nezná. No, bylo to trochu náročné a stálo to nějakou tu stovku za internet a telefon, ale nakonec nás naštvaně odvezl na správné místo. Tam už čekala chybějící třetí rikša se zbytkem účastníků zájezdu. 

Ubytování jsme měli zamluvené přes Booking. Nepředstavujte si velkou skleněnou hotelovou budovu u hlavní cesty. Tedy u cesty to bylo, ale v úzké špinavé uličce, na jednom patře asi tak jeden pokoj. Jestli to mělo vůbec okna nevím, k tomu jsme se totiž nedostali. Na recepci, do jejíž místnosti se vlezli maximálně dva lidé včetně recepčního, nám totiž bylo sděleno, že "mají jen dva pokoje". My jsme si ale objednávali, už nevím, asi čtyři. Následující konverzace se odehrávala bez nadsázky následovně:

Ale my máme pokoje zamluvené. - Ale my máme jen dva pokoje.
Ale vy jste nám to tady emailem potvrdili. - Ale my máme jen dva pokoje.
Aha. A co s tím budete dělat? - My máme jen dva pokoje.
Tak nám sežeňte nějakou náhradu, něco jiného. - My máme dva pokoje.
Jinde. Nevíte o něčem? - My máme dva pokoje.

Před recepcí

Pak tuším došlo i k nějakým lehkým výhrůžkám ze stran mužského osazenstva naší skupiny, ale vzhledem k přetrvávající jednotné odpovědi, jsme situaci vzdali a vycouvali z uličky zase ven. Během bohaté konverzace s recepčním za námi dorazil ještě jeden člen, spolupracovník Velkého Inda, jež byl v Mumbaii už pár dní (ten bydlel v hotelu jiné kategorie, naše nadšení pro vyhledávání ubikace s co nejmenším počtem živých tvorů na metru čtverečním nesdílel). 

Nezbylo, než se poohlédnou po něčem v okolí. Na rohu hlavní ulice stál na místní poměry naleštěný fajnový hotel, kam jsme vyslali zjistit situaci prvního průzkumníka. Pokoje měli, ale za cenu, která se nám nechtěla akceptovat. Do další ubytovny přes silnici přeběhl jiný výsadkář. Dost dlouho se nevracel, až jsme začínali mít obavu. Už si nepamatuji, s čím se nakonec vrátil, ale každopádně to neklaplo. Třetí vyslanec byl úspěšný. Ubytování pár stovek metrů za rohem bylo volné, hygienicky akceptovatelné a cenově ucházející. Pokoje tedy měli jen tři, ale dalo se do nich poskládat. 

Plesnivá koupelna, zabedněný oka a tak, ale z venku luxus

Ubytovali jsme se a vyrazili ven. Při odchodu nás na prostranství před budovou zaujalo velké množství sedících mužů, ale nevěnovali jsme tomu zvýšenou pozornost. Stanice metra se nacházela nedaleko. U okénka jsme nahlásili cíl cesty, zaplatili a každý nafasoval plastové kolečko velikosti pětikoruny s nápisem mmrda (ano, všichni jsme se ukázali jako puberťáci bez rozdílu věku). V kolečku je čip, u otočné brány se s ním pípne a schová se na další cestu. Na poslední ho automat sežere. Jinak i tady samozřejmě před vstupem probíhají nezbytné osobní i zavazadlové kontroly.



Z metra jsme se přesunuli na vlak. Vnitroměstský, Mumbai není Brno. Tady začala ta pravá Indie. Na střeše sice už nikdo nejezdí, ale vlaky nemají dveře a před každými se utvoří obrovský chumel, který se násilně cpe ven a zároveň dovnitř. Je to mačkaná nejvyššího kalibru a to, že se do vlaku člověk nedostane je naprosto běžné. Což je ve fázi, kdy je vás hodně a potřebujete jet všichni, trochu problém, ale my se dostali vždycky. I když to byl někdy adrenalin. A to jsme nejezdili ve špičkách. Často jsem si všimla, že nám, jako bílým turistům, i někteří Indové uhýbají a pouští místo. To bylo milé. Velká možnost okradení (což se nám nestalo) a ošahávači (což ano), už bohužel méně. Každopádně několik zastávek, než se vlak na kraji města uvolnil, prakticky nebylo možné spadnout. Stáli jsme všichni nalepení na sobě, bez možnosti jakéhokoli pohybu. Sardinky v krabičce jsou oproti tomu v Grandhotelu. Na každé zastávce bylo třeba se silou držet madla, aby člověka dav nevynesl ven. Na okraji města už jsme si nakonec i sedli. Ještě k těm dveřím... Z těch se za jízdy čouhá klidně ven. Jen okna už mají raději zamřížovaná.

Ten pán s šálou, ten nás měl rád. Neměl ani tucha, kterým směrem je střední Evropa, ale rozhodně to u nás zná a bylo potřeba to řádně probrat. Pomocí asi deseti anglických slov.

Ti pánové opravují nástupiště. Ručně, bez nástrojů. Šťourají asi 10cm dírku v zemi.

Vystoupili jsme na konečné a omrkli největší Mumbaiskou prádelnu. Dost zajímavý je ten kontrast mezi moderními budovami v pozadí a... tímhle. V prádelně pracují jenom chlapy a na mostě, ze kterého je do ní vidět, je klasická hromada pouličních prodejců, žebráků a dětí, jež s vámi při troše nepozornosti půjdou snad i domů (dokud jim něco nedáte).




Pak jsme se porozhlédli po nějaké restauraci, byla doba oběda. Volba padla na čínskou a po jídle následovala cesta k moři a procházka po kolonádě. Moře bylo špinavé a dost smrdělo. Taková městská žumpička, koupat se v tom rozhodně nedalo.



V původním plánu bylo dojít k bráně Indie, ale bylo to dál, než jsme si mysleli, takže nakonec opět cesta tukem.


Okolo brány je spousta zachovalých koloniálních domů, takže následovaly procházky (a nákupy cetek). 








Zpět jsme se vraceli k večeru, takže nakonec mmrdu na metro nechali propadnout (alespoň ji teď doma můžeme ukazovat ostatním postpubertálním přátelům) a vydali se taxíkem. Cesta přes město trvala asi hodinu a stála 400 rupií, tedy 144 Kč. Jen už nevím, zda na všechny 4 lidi, nebo na osobu. V průběhu jsme se snažili zjistit od řidiče, jak dlouho ještě pojedeme, ale vůbec nám nerozuměl a stále odpovídal jen názvem cílové zastávky. Tak jsme to vzdali, spali, nebo se koukali z okýnka. Za tmy bylo z auta vidět taky dost zajímavých věcí. Takový ten pouliční život s rodinkami na ulici, řeznictvími v garáži, holičstvími na chodníku a tak. K podnikání tu stačí třeba jen jediný metr čtvereční. 

Po návratu k hotelu jsme před domem s údivem našli početnou sešlost, kde uprostřed muži stáli s nataženími prostěradly a něco zakrývali. Zbytek seděl okolo na židličkách a vše sledoval. Později se zjistilo, že to byl pohřeb majitele domu...

Po vlažné sprše (i vlažná je v Indii super!) následovala večeře. Hned za rohem se nacházela docela slušně vypadající restaurace. Když nás jeden z bílých hostů viděl stát a váhat, mávnul na nás, jako že je to dobrý, že máme jít dovnitř. A tak jsme šli. Měl pravdu. Bylo to dobrý.


Naproti přes cestu byl vine shop (tedy obchod s alkoholem) a stánky se zeleninou, tak jsme každý nakoupili podle chuti a priorit a vydali se na pokoje. (Jo, a banány tam chutnají úplně jinak a mají spoustu druhů!)


Před budovou byla celá akce již ukončená a zůstalo jen pár plastových židliček. Tak jsme se na recepci zeptali, zda si můžeme sednout s nakoupenými pivky venku a chvíli ve vší slušnosti pobýt. Prý jo. Okolo pobíhalo pár dětí. Vypadali neškodně dokud na nás odněkud nezačaly lítat kameny. A ne zrovna malé. Většinou naštěstí mimo, zato docela organizovaně, konkrétního viníka jsme nezahlédli. Po chvíli, když už jsme stejně zvažovali útěk, neb to zavánělo úrazem, si jednoho z kluků přivolal recepční k sobě a předal mu telefon s managerem hotelu. Ten ho požádal, zda bychom nemohli jít dovnitř, protože vzhledem k proběhlému pohřbu je naše přítomnost nevhodná. Na dotaz, proč nám to neřekli rovnou, mu bylo vysvětleno, že nám recepční nerozuměl, tak nám všechno povolil. Takže jsme na pokoji dopili, dojedli banány a šli spát.

A koukám, že se mi to zase nějak natahuje, takže další den si dáme příště.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!