čtvrtek 24. března 2016

Ze života králíka / Vánoční sny

Ne velikonoční, čtete dobře. Stálí návštěvníci tohoto blogu si už jistě všimli, že často bývám prudce aktuální. Nejinak tomu bude i dnes, kdy jsem vyhrabala z archivu jedno králičí vyprávění z časů, kdy ještě stály zdobené stromky.


"Moje rodina, tedy ti, co s nimi chtě nechtě sdílím byt, pokoj a někdy i misku (samozřejmě jejich, o svoji se nedělím), ani po společně strávených více jak dvou letech nepochopila jednu ze základních zákonitostí králičího života. Tedy to, že ušák potřebuje pro kvalitní správu domácnosti především jednu jedinou věc (hned po žrádle, jistě). A tou je klid. To znamená především nerušit neustálým hlazením, drbáním a podobnými skopičinami. Vážení poddaní, nepouštíte mne z klece proto, abyste mi zmuchlali pečlivě nalízaný kožich, ale z toho důvodu, abych si mohla pohodlnějí lehnout. Ono totiž takové žmoulání granulí, nemluvě o jejich somrování, unaví, víme?

Před Vánoci už jsem byla opravdu, ale opravdu vyčerpaná. Znáte to. Svátky přišly v pravý čas. Slouhové byli doma, což znamená volnost. Taky přidali do bytu trochu svítícího drátu. Pro potěchu jejich oka a mého zubu. Zblblí atmosférou nešetřili žrádlem. Fajn věc, tyhle Vánoce, to vám povím. Jenže pak to domácí samozřejmě zkazili... A to už jsme u srdíčka salátu (co s jádrem pudla. Na nic, sežrat se to nedá.).
Padl sváteční večer, na mě únava a ti dva to v obýváku pořád ne a ne zabalit a vypadnout. Darmo jim vysvětlovat, že jsou na návštěvě a já už bych spala. Jsem slušně vychovaná, za přítomnosti osob nespím (co kdyby měli třeba něco k jídlu. Nebo něco ke kousání. Chtěli na mě šahat a já se musela bránit. Nebo tak.) Významně jsem zívla, hodila čumákem k hodinám, ale ono furt nic. Prej pohádka, nebo co. Nevím kdo to je, ale žádnýho Pohádku jsem teda nezvala. Každopádně vám ti mě to po chvíli nějak zmohlo. Zrovna se mi zdálo o granulích, krásnej sen, romantika jako blázen... A najednou, představte si to, štěkot! Z té velké ploché krabice na stěně řval pes a běsnil jako blázen. Lekla jsem se, startovala, nechápala. To si jako ještě k tomu Pohádkovi dotáhli chrta? 

Jak jde o psa, je to o život, to ví každej rozumnej králík. A tak jsem rovnou ze spánku vyběhla, hlava nehlava přesvištěla přes pokoj. Prolítla jsem i přes toho nebožáka, co spal v druhým pelechu na opačném konci obýváku, jako by se nechu... neštěkalo. Místo, aby mi poděkoval za upozornění a zdrhal taky, tvářil se jako zkyslý rajče. 

A pak vám najednou všude světlo. Páneček se mě zeptal, zdali mi neruplo v kuli (tsss. Do králičího bobku, kde je sakra ten pes?!?) a bezostyšně mi přikázal vrátit se domů. Byla jsem tak rozhozená, že jsem ho ani nestihla poučit, že tady rozkazuju já. Ale jak se sakra vrátit domů, když jsem neměla nejmenší tušení, kde vlastně jsem. Střemhlavý úprk tmou, je střemhlavý úprk tmou. A jsme chudý království, navigaci ve vnitřní kapsičce kožichu ještě nemám a nový model Ikřížaly s NikeRun a GPS taky ne.

Panička se toho nakonec ujala a odnesla mě domů. Po prožitém traumatu jsem ji i zapomněla poškrábat, kopnout, nebo na ni alespoň zavrčet. A můžu vám zodpovědně říct, že vlastně doteď nechápu, co se to v té noční tmě vlastně stalo. Ten pes prostě někam zmizel. Ale značí to jediné. Příště by měli ti dva vypadnout a pustit si tu placatou škatuli jinde. Protože králík prostě potřebuje klid. 

I když... Ta hromada jídla, co jsem dostala pak na uklidněnou, ta nebyla až tak úplně k zahození...

Ňuf a bobek, Vaše Margo"

1 komentář:

Děkuji za Váš kometář!