čtvrtek 21. ledna 2016

Indie - Udajpur

Udajpur byl naplánovaný pouze na jediný den. Ráno jsme vlakem dorazili a večer na něj opět nasedali ve směru na Dillí.


Ale žádné předbíhání. Ubytování jsme tedy zajištěné neměli, jenže pánové při plánování nepočítali s kufrem plným obleků (viz. minulý článek). Abysme se s ním a s batožinou nemuseli celý den tahat, vydali jsme se hledat ubytovnu, kde nám za nižší poplatek zavazadla ustájí. Udajpur je malé městečko, takže pohyb tu probíhal převážně pěšky. Po několika neúspěšných pokusech jsme bagáž udali a klukům se dokonce podařilo vyjednat sprchu. Následovala tedy základní hygiena v míře dle nároků jednotlivců (zde se muži překvapivě projevili jako větší dámičky než samotné dámičky) a místní (hnusná) snídaně (ale chlapům zase, jak jinak, chutnalo).


Ty kuličky na stromě, to nejsou švestky, ale netopýři

Prvně jsme se prošli kolem jezera s vodním palácem a poté se vydali opět na nějaký ten kopec. Pod ním ještě proběhlo rozdělení a část party si to vyšlápla a druhá vyjela s ledňáčkem v puse lanovkou. Seshora jsme si prohlédli město i malý svatostánek, vyfotili se s hromadou místních (my byli atrakcí pro ně!) a pomalou procházkou šupajdili zase dolů, zpět k jezerům. Když jsem v minulém indi článku psala, že bylo nečekané vedro a připálila jsem si nosík, tak v tuhle chvíli už jsem měla spařený celý ksicht. Moje zoufalství dokonale ilustruje fakt, že jsem si mazala pod oči (meruňkové!) Labello (což byla moje jediná kosmetická vymoženost) s spf 15 a na hlavu si dělala turban z mikiny. Ne, fakt vám ty fotky neukážu.


Všudypřítomná indická realita

Dole jsme se chtěli opět vrátit k jezeru, ale bylo nám zakázáno projít brankou, protože to byl přece pouze východ! Takže abychom se dostali za plot, museli jsme se nechat odvézt tuktukem zpět ke vchodu. Jinak pan řidič říkal, že jeho vůz je very, very comfortable. Seděli jsme si málem aji na hlavě, abysme se do kárky vcucli.


Po opětovném projití tou správnou brankou jsme si na jezeře zaplatili cestu výletní loďkou. Na jezerní palác nás sice nedovezla, tam se prý nesmí, ale do hotelu postaveném na vodě v podobném stylu kousek vedle ano. Zrovna tam uklízeli po svatbě. A ta musela být tedy opravdu hodně luxusní a pohádková.





Po návratu zamířili naše kroky k ubytovně pro věci a následně pomalu směr nádraží. Na cestě byla ještě v plánu večeře. Volba padla na solidně vypadající hotel kousek od perónů. Škoda jen, že restauraci ještě neměli dostavěnou. Byznys je ovšem byznys. I v Indii. Takže nás personál, ačkoli se tvářil, že námi v podstatě opovrhuje, usadil do haly a nabídl jídlo. To dovezli po poměrně dlouhé době a zabalené pod alobalem. Podle mne z nějaké okolní restaurace. Všichni byli úplně zmatení, nikdo nevěděl co má dělat a koukali na nás jako na zjevení. Hotel byl prázdný (myslím, že tam ještě nikdy nikdo nebydlel), ale tvářili se důležitě. Když jsme vznesli dotaz na toaletu, vodili nás do jednoho z hotelových pokojů. A při trávicích potížích je fajn, když na vás za dveřmi čeká dozor, to vám povím.


Po večeři už jsme jen naskočili do vlaku a vydali se na celonoční cestu do Dillí. Ta byla ale zábavnější, než kdokoli z nás čekal. Protože zatímco během předchozích cest nám dělali společnost různí prapodivní lidé, nyní jsme nafasovali vagon plný převážně středoškolských studentů. Školní výlet. 

Už chvíli po vyjetí se z vedlejšího kupé ozval krásný, jemný a čistý sborový zpěv. Po několika písních (jejich) a po pár locích místního vyhlášeného rumu (našich) jsme přidali do pauz mezi hudbu nadšený potlesk. Po dalších písních a dalších rumech někoho napadlo zpestřit indickou produkci tou českou. A tak, když naši noví přátelé na chvíli přestali, my začali. Nevím už, který legendární song jsme zvolili jako první, ale myslím, že na tento výlet indové jen tak nezapomenou. Odměnou za naše příšerné falešné skřehotání nám byl pro změnu potlesk a pobavení z jejich strany. Na tu hrůzu to vzali vážně nadšeně. Následujících mnoho kilometrů jsme se po písni střídali (a že naše produkce byla opravdu široká - od hymny, přes lidovky, táborákové písně, Gotta až po Kabáty, prostě jsme vzali zavděk čímkoli, k čemu jsme dali dohromady text). U toho probíhalo vzájemné focení, nahrávání, povídání, návštěvy a celkově snaha o zbourání vlaku. To vše pod dozorem sympatických indických učitelů, kteří si s námi také chodili povídat. Řádění trochu utlumil průvodčí, před nímž jsme museli schovat rum, neb se prý ve vlaku nesmí pít a následně legraci ukončil morous přistoupivší do našeho kupé. Vlastnil jedno z míst, na kterém doteď seděl neoprávněně někdo z nás a i přes úpěnlivé prosby si s námi lehátko odmítl vyměnit, takže se část party musela sbalit a odejít na svoje do vedlejšího vagonu. Ještě chvíli ho pozůstalí prudili za trest bengálem, ale nakonec jsme to vzdali a uložili se ke spánku. 

Do Dillí jsme dorazili ráno, rozloučili se s novými přáteli a vydali se v ústery našemu milému řidiči, který nás, špinavé a uondané doručil k Velkému Indu domů. Následujících několik dní jsme strávili poznáváním Dillí. O tom bude další článek.

1 komentář:

  1. já chci foto v turbanu a s balzámem pod očima! :D moc mě tyto indické články baví, máš můj obdiv, že ses na takové dobrodrůžo vydala, já jsem na podobné věci moc frfňa a dámička, ale zase se připravím o tolik krásných míst ... těším se na pokračování! ;)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš kometář!