středa 16. prosince 2015

Indie - Jaipur, den první

Po dni a noci strávené v Agře jsme se přesunuli do dalšího bodu výpravy - do Jaipuru.


Kolem čtvrté ranní se naše parta po indicku namáčkla (9 kousků vč. řidičů) do dvou sjednaných tuktuků a vydala se na nádraží. Tentokrát cesta probíhala klasickou druhou třídou (do nižší nebyly lístky a do nejnižší odvaha), takže oproti poslednímu zážitku v luxusu. Vlak připomínal náš běžný (no, léta jsem nejela, ale tak nějak tuším, že takhle by mohl vypadat), byl vcelku čistý, pohodlný a evidentně jím jezdila spíš bohatší vrstva místních. Všichni byli docela milí a přestože jsme neměli místenky vedle sebe (indický systém rezervací je poněkud divoký), více či méně ochotně si s námi místa vyměnili, abychom mohli sedět spolu. Některé sedačky, mezi nimi i ty naše, byly proti sobě a měly mezi sebou klasický velký stůl, jiné byly za sebou jako v autobuse. 

Část cesty jsme prospali, část hráli karty a kousek si povídali s vcelku odvážnou mladou australankou, která po Indii cestovala sama.

V cíli jsme opět nejprve tukem vyrazili k domluvenému ubytování, tam posnídali a vydali se k Amer Fort. To je rozsáhlý palác postavený v hindském stylu. Přiznám se, že o jeho historii toho příliš nevím. Z pohledu běžného turisty vám však mohu říct, že hned po příjezdu vás čeká první "atrakce". Indické děti tu prodávají návštěvníkům zrníčka k nakrmení stovky holubů. Takže jsem si, ač možná ne úplně dobrovolně, také vyzkoušela jaké to je roztáhnout ruce a nechat se obsedat hromadou šedivých ptáků.







Nahoru k paláci se můžete vydat po svých, nebo zvolit projížďku na slonovi. Ti jsou barevně pomalovaní a spolu se svými ... ehm... žokeji? řidiči?? čekají spořádaně ve frontě na pasažéry. 


Ač mi jich bylo trochu líto, atrakci jsme využili. Vyšla na 900 rupií (cca 360 Kč/2 osoby). A jak se nasedá na slona? Překvapivě. Po schodech vystoupáte na okraj zdi pevnosti, čímž se ocitnete ve výšce zvířete a od tam nasednete :)

Na sloníkovi se jezdí po dvou a jelikož nás bylo sedm, Velký Ind, který už to párkrát zažil, si kopec vyběhl a pořídil nám po cestě hromadu snímků.


Stavba samotná je prázdná, nevybavená. Nepředstavujte si to jako u nás na zámcích. Tady je vše volně průchozí (což ovšem neznamená bez vstupného), bez nábytku, čehokoli.




Po Amer Fort jsme se přesunuli k jezernímu paláci. Tady však byl opět časový prostor pouze na fotku ze břehu. Při odjezdu jsem si ještě, za asistence a dlouhého smlouvání Velkého Inda, od pouličních stánkařů koupila dva svícny.



A vzhledem k tomu, že už nás nějakou chvíli doprovázel hlad, požádali jsme naše tuktukáře, aby nás dovezli někam na jídlo. Opět, jak je to běžné, doručili naši partu do spřátelené turistické restaurace. Zde nebyla ani noha, ale jídlo dobré, restaurace čistá a na místní poměry měli i luxusní záchody (tzn. česky normální. Standardně bývají nevábné, ale našinec je rád, jsou-li vůbec nějaké. Většinou prostě a jednoduše nejsou žádné.). 

Ač bylo jídlo dobré, bylo ho na mne moc (nakonec jsme si od této chvíle začali dávat s mužem jednu porci napůl). Část jsem tedy nechala. Což se nelíbilo žoviálnímu vedoucímu restaurace a začal mne nutit dojíst. Banda z toho měla srandu, já byla vytočená a jídla se ani netkla. U východu se ještě ostatní vyfotili s dveřníkem v kostýmu, který za bakšiš ochotně zapózoval a rozvinul svůj srolovaný, bez nadsázky metrový knír.

Řidiči tuktuků nám opět nabídli návštěvu obchůdků. Byli dobří tak jsme je chtěli nechat vydělat (dostávají provizi snad i jen za každého dovezeného nebožáka) a na místo vyrazili. Nejprve nám v polorozpadlém domě vedoucí obchodu ukázal jak tkají koberce, tisknou látky a korálky vyšívají oděvy. Poté jsme se přesunuli vedle do obchodu, kde začaly klasické prodejní tance. Dostali jsme každý vodu, posadili se do kruhu a pán s pomocníkem předváděli různé druhy zboží. Nejvíce nás zaujaly šáličky, jak jinak. Deka ani přehoz na postel se žádnému z nás domů táhnout fakt nechtěla. Prodavač předhazoval různé druhy a stupně kvality. I na ten hledaný kašmír tu pak došlo. Ale šálka byla tak slabá, že vypadala, že se brzy rozpadne. Navíc pekelně kousala. Věřím že to byla snad i ta pravá vlna, ale moje představa byla rozhodně jiná. Nakonec jsme pár kousků přecijen vybrali. Já si odvezla šálky dvě, údajně ze směsy hedvábí a kašmíru. Zdali je to pravda netuším, ale musím teď zpětně uznat že je to poklad. Heboučký, teplý i chladivý, neskutečně příjemný. Ačkoli na místní poměry vyšly celkem draho (cca 400 Kč za kus po důkladném smlouvání), nelituji ani koruny. Naopak, mohla jsme vzít ještě i nějakou barevnější.








Při odchodu nám prodavač ještě mimochodem nabídl možnost ušití košil a obleků...

Další zastávkou byl Opičí palác. Po cestě k němu, na kopec, jsme narazili na mladou rodinku žijící v přístřešcích přímo na trase. Pán za úplatu půjčoval kobru. Údajně byla úplně bezpečná... Neměla zuby, či váčky s jedem, nebo tak něco. Takže tu vzniklo pár nových profilových fotek na facebook a pokračovali jsme v cestě. Nejhezčím momentem bylo, když kluci dali jednomu opodál pobíhajícímu dítku balíček českých sušenek. Takové čisté nadšení a radost jsme opravdu dlouho neviděli. Možná tak, kdybyste českému puberťákovi sehnali nový Iphone ještě před uvedením na trh. Taky nás dostalo, že nadšené dítko sušenky okamžitě nezblajzlo, ale přiběhlo k mámě, sladkosti jí radostně odevzdalo, ta je rozbalila a podělila všechny děti.








Samotný chrám až tak moc zajímavý není, ale má atmosféru a z kopce je krásný výhled. Navíc svoji přezdívku nedostal nadarmo (původně se totiž jmenuje Sun Temple). Opice jsou tu prostě všude.



A co se týče těch výše zmíněných nabídnutých obleků - kluci se nečekaně chytli a do shopu jsme se vrátili... Takže o tom, jak si pánové vláčeli z baťůžkářského výletu obleky a o druhém dni v Jaipuru příště ;)

1 komentář:

  1. Zajímavý článek, jsem zvědavá na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš kometář!