úterý 1. prosince 2015

Indie - Agra

Když se řekne Agra, je to především Taj Mahal, kam okamžitě zabloudí myšlenka každého turisty...


My, ihned poté, co náš šnečí vláček dorazil do města vylezli před nádraží a okamžitě se na nás vrhla spousta nutičů odvozu. Velký Ind je obešel a zamířil rovnou k budce u parkoviště. V té jakýsi chlapík nabízel a organizoval odvoz za smluvní ceny. Už si nepamatuji, zda se nám podařilo něco uhádat, nebo jsme přijali danou cifru, ale jeden z mužíků si nás narval do auta a odvezl do hotelu.

Ubytování jsme měli rezervované předem a byl to kompromis mezi cenou a slumem. V pokoji tedy čisto, ale okno zastavěné a byla tam trochu zima. I přes opakované prosby se samozřejmě nikdo neobtěžoval pro rozmazlené evropany zatopit. Jo, a netekla teplá voda. Detaily, detaily... Nepodstatné.


Po rychlé revizi ubikace jsme trochu odlehčili zavazadla a usedli zpět k čekajícímu řidiči s cílem vyrazit do města. Po cestě bylo třeba se ještě co nejrychleji najíst, takže jsme zastavili u silnice a vzali zavděk místním Subwayem. Tady jsem šlápla pěkně vedle, když jsem si poručila bagetu se šunkou. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že v Indii je šunka velmi, velmi drahá. Takže to, co v pečivu bylo, bylo neidentifikovatelné cosi, co se nedalo jíst. I když... Někdo z kluků ten zbytek dorazil...


Při první zastávce jsme omrkli Červenou pevnost (Agra Fort). Teda jen z dálky, na víc díky zpoždění vlaku nebyl čas. A muž tu ještě stihl pořídit od pouličního prodejce obrovský kožený bič (v přepočtu asi za 40 Kč, chudák kráva... no, kráva... v Indii asi ne... zvíře... nevim).


Holičství

Další památkou na programu byl už ten zmíněný Taj Mahal. Již od silnice, tedy daleko od vstupu, pobíhá spousta prodejců vstupenek, samozvaných průvodců a jiných podnikavců. Nás přemluvil jeden ke svezení kárkou taženou velbloudem. Během cesty postupně všechny vyzíval, téměř až nutil, ať se na velblouda na pár vteřin i posadí a vyfotí se. A pak, na konci cesty, za to chtěl po každém peníze navíc, šejdíř jeden. Ale náš Velký Ind je neoblomný, podnikatel dostal jen to, co bylo dohodnuto.


Aby toho hašteření nebylo málo, na kárku se nám pověsil i jeden z místních "průvodců". Po dlouhém přemlouvání, diskutování o ceně a jiných tradičních tanečcích jsme si jej za nepříliš vysoký obnos najali. Nejprve zkušeně urychlil nákup lístků, pak nám vyzvedl návleky na boty, které při vstupu na památku musíte použít a nakonec láhev vody, jež byla v ceně vstupenky. 

Před samotným vstupem je třeba tradičně projít kontrolou. Dovnitř nesmí žádné potraviny a samozřejmě také zbraně. A obří bič je zbraň. Neprošel ani za předpokladu, že můj milovaný muž hlídači s patřičnou gestikulací tvrdil, že jej má na manželku. Pánové se sice pobavili, přesto bič musel zůstat venku. Ale měli jsme ve skupině i většího odborníka, co si s sebou vzal nemalý skládací nůž. Tady se nám hodil pan průvodce, neb posbíral od kluků zbraně, mně z batohu vybral sladkosti (auuuu) a odnesl je do úschovy k spřátelenému obchodníkovi. 


Ihned po projití hlavní branou, v místě, kde se konečně rozprostřel výhled na samotný Taj Mahal, k nám přiběhl další podnikatel. Tady je to pro změnu teritorium fotografů. Chlapík se základní zrcadlovkou, která toho zcela zjevně už hodně pamatuje (usuzuji dle nemalého množství izolepy všude okolo přístroje), byl opět neodbytný a nastrkal nás na jednu z laviček v popředí památky. Stejnou fotku mají v albu snad všichni návštěvníci. Neustále nás šteloval do různých póz a nebylo úniku. Po nějaké době se nám přeci jen legraci podařilo rázně ukončit a odešli jsme s domluvou, že na konci prohlídky průvodce zajistí schůzku, kde od fotografa vytisklé obrázky zakoupíme.


Cestou k hrobce nám průvodce povyprávěl o její historii a nejspíš i dalších zajímavostech. Nerozuměla jsem mu ani slovo, nicméně trochu faktů jsem si nastudovala. Hrobku nechal postavit vládce Šáhdžahán své ženě, kterou velmi miloval a která zemřela při porodu čtrnáctého dítěte ve věku 36 let. Císař měl po dostavbě v plánu ještě jedno samostatné (černé) mauzoleum pro sebe, ale vzhledem k tomu, že již stavba Taj Mahalu vyčerpala státní pokladnu, syn jej sesadil a po smrti pohřbil vedle jeho milované ženy. Taj Mahal rostl 22 let.


Při vstupu na samotný mramorový symbol Indie si musí všichni povinně navléknout nafasované návleky. Kdo je ztratil, má možnost si od místního žebráka zakoupit ty použité, co před ním návštěvníci vyhodili do koše. 

Uvnitř hrobky se nesmí fotit, ale téměř nikdo to nerespektuje. Když blýskání zvýší intenzitu, průvodce (tiše) či ostraha (nahlas) začnou vykřikovat, ale stejně to nikdo moc neřeší. 


Taj Mahal je od otevření do samého konce návštěvní doby zahrnut obrovskými davy turistů. Proto nejspíš naživo (alespoň pro mne) ztrácí své kouzlo. Zatímco na pěkných fotografiích je to noblesní romantický monument, ve skutečnosti tak trochu lunapark. 


Po cestě zpět nás průvodce požádal, ať se s ním jdeme podívat do obchůdku, kde nám uschoval věci. Zcela jistě z toho má nějaký bakšiš. Neodmítli jsme, zbraně a oplatky si vyzvedli přímo v místě, prohlédli si zboží, ale stejně nic nekoupili, neb obchodník měl vše nesmyslně předražené. Samozřejmě se oháněl kvalitou a tak, znáte to... Také nám sem nějaký chlapec donesl pořízené fotografie. Nicméně nebyly hezké, bledé, některé i poškrábané, takže po velkých hádkách jsme jich většinu odmítli. 


Cestu k parkovišti se nám zase snažil vnutit nějaký rikšamužík, ale měli jsme už všech po krk, takže následovalo opakované důkladné odmítnutí a krátká procházka k autu, které na nás již čekalo na smluveném místě.


Další hádka nás ovšem neminula - to když došlo na placení řidiče, jež nás vozil celý den. Oproti dohodě začal vymýšlet nějakou nesmyslnou cenu. Už si ani nevzpomínám, zdali jsme mu ji zaplatili. Každopádně s ranním odvozem na nádraží jsme s ním už nepočítali.

Poblíž hotelu, v nějakém krámku, jsme ještě nakoupili trochu potravin na snídani. Jediní bílí široko daleko, takže se nás opět prodavač pokusil natáhnout. Velký Ind se nenechal, tak Mišpulín cifru přepočítal na správnou a dělal jakože nic.

Hotel disponoval i menší restaurací, tam jsme si zaskočili na večeři. Byla hrozná. A tak se část z nás odvalila do postýlek a část na pokoj za zábavou. Tu jim tedy ještě stihl zkomplikovat personál, neb odmítl prodat alkohol. Byl totiž zase nějaký z milionu svátků, při kterém se zrovna nesmí pít. Nicméně na moraváky si nepřijdou. Ti počkali do půlnoci a pak je donutili ten bar otevřít :D

Přes recepčního jsme se ještě večer pokusili domluvit auto pro odvoz na nádraží. Fešák chtěl opět přemrštěnou částku a tak jsme se ráno po indicku narvali do dvou tuktuků a vyrazili směr Jaipur. A o tom zase příště.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!