čtvrtek 12. listopadu 2015

Indie - hurá na vlak

Tady měla začít ta nejdobrodružnější část výpravy. Desítky kriminálních živlů na nádraží, dobíhání vlaku, tlačení se s mnoha Indy skrz malé dveře do vagonku ve snaze se tam alespoň dostat, když už ne přímo urvat místo, sledovat ty méně šťastné jak hbitě lezou na střechu a vynášejí tam i své děti, kola, případně celou půlroční úrodu obilí... No, tak ne. Byla to zábava, ale ne zas tak velká.

Zdroj

Na nádraží jsme odjížděli ještě skoro za tmy. Za tu teda možná mohly zalepené oči, které jsme hned po usednutí do auta zase zavřeli, ale spíš ne. Po vystoupení z bezpečí vozu jsme si ustrašeně uzamkli batůžky a vydali se vstříc davu. A mimochodem, jestli si někdo stěžujete na špinavá nádraží v naší vlasti, pro představu si to vynásobte tak... no, mockrát. 

V hale nás samozřejmě čekala ještě kontrola, ale na to, že vás v Indii kontrolují i u vstupu do obchodu, natož na nádraží, už jsme si dávno zvykli. Kluci se kupodivu rychle zorientovali, co do systému je to obdobné jako v ČR a našli ten správný perón. Na tom jsme pak strávili víc jak hodinu, neb vlak měl zpoždění. Kolem se motala spousta lidí, od běžných cestujících, přes žebráky, prodavače, až po voziče s kárkami naloženými standardně obrovským množstvím věcí. Když se kamarádovi rozbil při zapínání zip na batohu, přiběhl k němu malý hoch s kleštičkami snad ještě dříve, než to majitel třímající zavazadlo v ruce stihl zjistit. V Indii jen na něco pomyslíte, hned se najde někdo, kdo vám to prodá či za patřičný obnos opraví. Klučina vytáhl z kapsy krabičku s náhradními díly, vyžádal si pár rupií a během několika minut byl batoh opět v cajku. 

Z nádraží bohužel moc fotek nemám, neb zrcadlovkou se mi v davu nechtělo dráždit a mobil jsem měla raději také v batohu, abych jej neztratila. 

Správný vlak kluci identifikovali bez problémů, v klidu jsme nastoupili a našli svá místa. Cestovali jsme sice čtvrtou třídou sleeperu (tedy vlaku s lůžkovou úpravou), ale s místenkou. Takže luxus.


Vlak byl... špinavý, no. Ale to jsme v podstatě všichni čekali. První cestu jsme způsobně seděli, drželi si na klíně své batůžky, neustále si desinfikovali ruce a modlili se, abychom nemuseli na záchod, ale při cestě domů už všichni ve spánku dřeli držkou o palandu. 


Konkrétně sleeper čtvrté třídy je uzpůsoben tak, že ve dne se normálně sedí na lavicích po třech proti sobě, v otevřených kupé. Večer se díl, který fungoval jako opěrka, zvedne, zavěsí na řetězy visící ze stropu a tím vznikne prostřední palanda. A nahoře je třetí. Na stropech je množství větráků, které si dle potřeby můžete zapnout. My jeli v nejchladnějším období roku, takže to nebylo třeba, ale například v létě při naprosto běžných čtyřiceti stupních to musí být docela masakr. 


Celým vagonem vede samozřejmě ulička, kterou neustále někdo prochází. Od bosých cestujících, přes prodavače všeho možného jídla a pití až po žebráky, klidně i bez nohou, sunoucích se po zemi. 

Dále je vlak vybaven zásuvkami. Protože Ind bez mobilu je jako blogerka bez Starbucksu. 

Telefon jsme ovšem po cestě potřebovali také. Protože v indickém vlaku rozhodně nečekejte hlášení o tom, do jaké stanice právě přijíždíte. A často ani cedule na nádraží. Nevím, jak to řeší místní, ale my viseli na GPS a sledovali, kde se zrovna nacházíme, tedy zda už bychom neměli vystoupit.


Do Agry jsme měli údajně jet něco okolo tří hodin. Z Dillí je to asi tak 200 km. Ovšem vlak se z nám neznámého důvodu vlekl, bez přehánění tempem lidské chůze a cestu jsme si prodloužili na více jak šest hodin. Jednu chvíli dokonce stál a někteří cestující se šli jen tak ven projít. Prostě pohoda. Představa, že tohle měla být jedna z nejkratších cest během následujících tří dnů, nás malinko rozhodila, ale rozhodli jsme se vytrvat.


A příště si dáme Agru, Taj Mahal a další památky.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!