čtvrtek 1. října 2015

Ze života králíka / Jak je to s tím původem - Jimmy

Margo už se minule vykecala a dneska vám popíše, jak se u nás ocitl, Jimmy. Bohužel to nebude tak veselé, jako posledně. Ale alespoň vám to trochu objasní, proč se tu vytahuje a i na fotkách objevuje ta hnědá voprsklá divoška častěji.


"Všechno to začalo, když onemocněla ta ušatá slečna, co bydlela doma před námi. Bylo to vážné a i přes veškerou snahu páníčků po pár dnech bohužel umřela. Kokcidióza prý. Páníčkové mi to vyprávěli. Těžce to nesli. Byla prý hodná, přítulná, poslouchala na jméno a ráda si s nimi hrála. Ale takový už je život. Jeden skončil, druhému dal novou šanci...


Původně jsem totiž nebydlel u nich. Ze zverimexu si mě vzal jeden pán. Prý pro dcerku. Jenže ta mě nechtěla. Nezajímal jsem ji. Ani pána. Paní neměli. Moc se o mne nestarali. A když je králičí existence asi po roce a půl omrzela úplně, pán se rozhodl, že se mne zbaví. Dal na Aukro, že prodá klec. I s králíkem. Jenže kupec králíka nechtěl a vzal mi jenom domeček. Zůstal jsem venku a nevěděli co se mnou. A tak jsem skončil na balkoně. No, léto úplně nebylo. Jednou jsem i omylem propadl dírou na kraji a spadl z prvního patra na ulici na asfalt. Posbírali mne a vrátili zpátky...


Když už bylo nejhůř, pán řekl, že mne pustí do lesa. Začal jsem se smiřovat s blížícím se koncem v podobě divoké lišky, nebo vyhladovění. A pak přijeli pánečci. Byli smutní, protože onen den jim odešla ta slečna. Sice hned nového králíčka nechtěli, ale když slyšeli o mých vyhlídkách, hned si pro mne přijeli. Pán mě narval do miniaturní přepravky, spíš tak na křečka a vrazil jim ji do rukou. Žádný sentiment, žádné loučení. Hrozně jsem se bál.

Doma mi ukázali můj nový domeček. Konečně jsem se měl kam schovat. Pánečci se ke mne chovali moc hezky, ale po to všem, co jsem prožil, mě strach prostě neopouštěl. Neustále jsem čekal jen to nejhorší. Vibroval jsem víc než stará pračka. 


Taky mne druhý den vzali na veterinu. Tam jsem byl poprvé. A paní doktorka konečně objasnila pánečkům, že nejsem žádná Terezka, jak mi od narození říkali. Jsem chlap! Konečně to někdo vzal na vědomí. A tak jsem s novou rodinou dostal i nové jméno. Black. Podle barvy kožíšku. Jimmy Black. 


Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem přestal z každé strany očekávat něco zlého. Teprve po mnoha měsících jsem se trochu uklidnil a přestal se třást. Teď už vím, že se mi doma nic nestane. Mám svůj domeček, kam mohu kdykoli utéct a schovat se. A když jsem venku, mám i pelíšek. Už je strašně špinavý a potrhaný, ale každý nový odmítám. Tenhle je prostě můj, moje jistota, pohodlí, bezpečí.


Dneska už jsem v novém domově asi pět let. Je mi tu dobře a vím, že mě mají rádi. Občas taky pěkně rošťačím, blbnu, vydávám se na odvážné výpravy mimo můj terén a dělám neplechy. Přesto ze mne špatné dětství nikdo nevymaže. Stále jsem plachý, nesnáším chování, nošení, přehnané ňuhňání a nejšťastnější jsem, když si mne nikdo nevšímá. Takže jsem rád, že si po čase na blbnutí pořídili tu příšeru odvedle. Sice je to strašná ženská, ale já mám alespoň svůj vysněný klid. Teda když mne zrovna neotravuje..."

2 komentáře:

  1. Chudáček, ještě že jste ho zachránili! Fakt nechápu lidi, co se takto můžou chovat ke zvířeti, přála bych jim, aby taky zažili jaké to je nebo bych je rovnou střílela :D vždycky, když čtu nějaký podobný příběh, tak se úplně vytočím do běla! ... Pozdravuju Jimmyho a jsem ráda, že má konečně hodné páníčky i svůj pelíšek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych vždycky pak chtěla všechny domů ;). Vyřízeno. Ňufnul čumákem, tak asi děkuje :)

      Vymazat

Děkuji za Váš kometář!