čtvrtek 24. září 2015

Indie - cesta do města, aneb tisíc a jedna letištní kontrola

Pokračování sáhodlouhého vyprávění o naší cestě po kousku Indie...


Na úterý jsme neměli naplánováno víc, než banální úkol dostat se z hor zpět do Dillí. A ideálně po trase někde zakoupit pašmínu, když už jsme v tom Kašmíru. Ty tady přece musí mít na každým rohu, ne?


Ráno jsme se sbalili, posnídali a vydali se směr letiště. Tentokrát výjimečně rozdělení pouze na dvě poloviny. Část party raději využila ještě kousek dne k lyžování a my jsme se chtěli podívat do města poblíž letiště.

Svěřili jsme tedy objednanému řidiči touhu vidět jezero Dal. To je plné typických hausbótů, s výhledem na pevnost na kopci v pozadí. A po cestě že bysme rádi zakoupili nějakou tu šáličku. Čím více jsme se však blížili Srinagaru (ve kterém se nachází letiště), tím více houstla doprava. Před jezerem už to začínal být typický indický městský chaos. Nakonec, ač jsme si původně mysleli, kolik máme času, jsme u jezera strávili jen pár minut, vyfotili se a mazali šnečí rychlostí dál.




Z časového presu značně nervózní řidič nás vyhodil v prvním obchodě, kde podle něj byla k dostání ona zmiňovaná pašmína. Jednalo se o velký dům, stranou všeho, a bez jakéhokoli označení. Řidič zůstal ve voze a my vešli dovnitř. Rozhlédli se kolem sebe a v prázdné, špinavé hale zanedbaného domu si vyměnili pobavené a zmatené pohledy. Vystoupali jsme po velikém schodišti do prvního patra. Zde už to žilo. Hrstka Indů seděla uprostřed kolem ohniště/krbu/či co to vlastně bylo v družném hovoru při nějaké té drobné manuální práci. Po celém patře byl rozmístěn pracně vyřezávaný dřevěný nábytek, nějaké ty suvenýry a - ano, byl zde i pultík s šálami a potahy na polštáře. K našemu zklamání se však většinou jednalo o šálky hedvábné. Zbytek si jako laik netroufnu materiálově zařadit, pravděpodobně vlna, možná nějaké směsy. Každopádně vytoužená měkoučká chlupatina nikde. Prodavači, kteří se oddělili od skupinky kolem tepla se netvářili příliš přívětivě a odmítali smlouvat. Někteří z nás si koupili alespoň hedvábnou šálku (za 300 rupií, tedy asi 120 Kč) a vydali jsme se dál. 



Řidič nám poskytl ještě jeden pokus, a to, když na naše přání na rychlo zastavil na hlavní třídě u jednoho z mnoha obchodů na nichž se skvěl nápis 100% kashmir. Tady už to vypadalo i probíhalo klasicky - obchod narvaný po strop šálami a smlouvající prodavač předhazujíc před nás různé stupně kvality nabízeného zboží. Přesto to stále nebylo ono. Ale kluci si nějakou tu šálku (za 500 rupek, cca 200 Kč), ať už to kašmír byl, nebo ne, kdo ví, přece jen odvezli. 



Následoval už jen sprint šnečím tempem na letiště. Tady už začali být pomalu nervózní všichni, protože čas utíkal rozhodně rychleji, než ucpaná cesta. Dokonce jsme se náhodně setkali s autem vezoucím druhou polovinu naší výpravy. Letěli jsme totiž, jak jinak, třemi letadly, ale tentokrát ve velmi podobný čas. 

Začínalo to vypadat, že letadla nakonec stihneme a následovalo neuvěřitelné - 13 letištních kontrol. Ano, TŘINÁCT!!!

1 - už jeden kilometr od letiště bylo třeba zkontrolovat letenky
2 - kontrola zavazadel. Všechno z auta ven a do scannerů. Cestující průlet rámem.
3 - to už jsme byli před letištní halou. Opět kontrola letenek, tentokrát vč. pasů
4 - u vstupních dveří do haly ještě jednou - letenky a pasy
5 - o cca 4 metry dál následoval scan zavazadel, jejich zapečetění a osobní prohlídka
6 - pult s nutností vyplnění odletového formuláře
7 - klasický check-in
8 - další scan, tentokrát alespoň příručního zavazadla a opět osobní prohlídka
9 - o pár metrů dál pro změnu zase rozpečetění batohu, jeho otevření a důkladná kontrola
10 - vyzvání k identifikaci zavazadla. To probíhá tak, že vejdete na letovou dráhu, kde jsou všechny kufry, které vám při check-inu odbavili a vy ukážete na ten svůj. Ind ho vezme a naloží. Možná. Hlavně se nesplést a neukázat na jiný. A nebo se modlit, aby na váš neukázal někdo, kdo šel dřív a letěl jinam.
11 -  a hurá už jsme v odletové hale, takže boarding, kontrola letenek a pasu
12 - po dvou (!) metrech kontrola letenky (nebo pasu? čert ví)
13 - jupijej, před vstupem do letadla poslední, důkladná osobní kontrola, nějaká ta ošahávačka a kontrola batohu.

K tomu všemu sem tam nějaké razítečko, visačka, či jiný zbytečný papírek.

Ale si jako nemyslete, že to bylo všechno, jsem toho těma kontrolama taky dost přeskočila. Třeba, že jedné třetině z nás zrušili let, protože ona indická letecká společnost zrovna zkrachovala. To se kluci dozvěděli až na check-inu. Naštěstí se velmi rychle podařilo zařídit přesunutí do letadla k ostatním, takže nakonec jsme letěli jen na dvě části. 

Nebo to, že když jsem si odskočila na letišti na toaletu, začala se na mne zběsile dobývat nějaká indická paní. Nechápavě jsem otevřela a ona mi do rukou narvala toaletní papír a poslala mne zpět :D. Když jsem si šla umýt ruce, sebrala mi mýdlo, které stálo na každém umyvadle a začala mi ho neodbytně stříkat do dlaní. A když jsem pak z toalety vyběhla, cosi po mne hulákala a mě až pak došlo, že nejspíš chtěla peníze. No nic...

A nebo taky to, že jsme se docela pozdě dozvěděli, že další dva členové výpravy, kteří vynechali hory a s nimiž jsme se měli sejít v Dillí, přiletí z ČR dříve, než jsme si mysleli. Tedy asi tak 15 hodin před našim návratem. A nedařilo se nám s nimi spojit. Chudáci část doby prospali na letišti se zavazadly v náručí a část projezdili metrem nazdařbůh.

Po našem příletu jsme vyrazili na pokoj. Druhá půlka přijela včetně zmíněných dvou nových přírůstků asi hoďku, dvě po nás.

Doteď bylo množství členů party poněkud proměnlivé. Na horách s námi byli i kolegové Velkého Inda. Někteří bydleli ve stejném hotelu, jiní jinde, lyžovali s námi či sami... Nyní se nám to na chvíli ustálilo na počtu sedmi kousků. 

A protože jsme po celodenní štrapáci dorazili unavení, hospodyně Velkého Inda nám nachystala večeři. Špagety s kuřecími řízečky :D Vysvětlení nám podal Velký Ind následující: buď si myslí, že to tak jíme a nebo má dojem, že je těstovin málo, tak přidělala řízky. A protože darovanému koni... však to znáte... tak jsme to nadšeně sežrali.

Mimochodem, řízky Indové samozřejmě nejedí, hospodyně prošla školením českých návštěv. A špagety byly po indicku :))

Následně bylo opět třeba oslavit přílet, ale to už je jiná kapitola ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!