čtvrtek 13. srpna 2015

Ze života králíka / Jedeme na dovolenou

... aneb cestování z pohledu ušaté lumpačky Margo:


O tom, že jedeme na dovolenou, se pravidelně dozvídám na poslední chvíli. Takové last minute, řekla bych. Asi je to nejlevnější, jinak si nedovedu vysvětlit, proč s námi dopředu nikdo nic nekonzultuje. Páníčci si to udělaj po svým a nikoho nezajímá, zda bysme místo apartmánu na maloměstě nejeli raději do lesa. No nic, mohlo by bejt hůř. Třeba někde u slané vody.


Že se něco chystá, většinou poznám podle zvýšeného pohybu předmětů v bytě. Furt se přenáší nějaký voňavý tubičky a hadry. Když se to konečně uklidní a já bych mohla jít opět v klidu koukat do blba, začnou rabovat v našem jídle. A jakmile jde o jídlo, bystřím. To poznám i na sto metrů. Ale místo aby nám tu zobku dali do misek, odnesou to kamsi do kabele. Následuje vyčištění klece, tedy ta pravidelná záškodnická akce, při které mi seberou veškeré pracně vyrobené vlastnictví. Už z toho jsem krapet rozmrzelá, ale to, co následuje, mě vždycky dorazí.


Jeden z těch necitelných barbarů čapne moji obytnou buňku a vynese ji na chodbu (mimochodem, zasloužila bych spíš vilku, unimobuňku má dnes každej divoch a já mám předky s papírama! Co na tom, že osobně je nemám, neb rodiče byli rozdílného druhu... Jsem "fon" a hotovo!). Na chodbě je to divný. Horší je to však v té malé krabici, které říkají výtah. Položí tam moje obydlí na špinavou zem (!) a pak nahoru strčí ještě toho kolegu od vedle! Jako chápete to?! Postavěj mi ho na hlavu, chlapa jednoho polehavýho. Jako by nestačilo, že dostává víc granulí než já, ještě ho bude moje klec nosit, mistra! 


Po kousku jízdy nás zase trochu natřepou a omlátí mi domek futra. Následně se ocitneme venku. Tam to fakt nemám ráda. Buď je tam neskutečná zima, ideálně ještě s nějakým bílým studeným bordelem, co mi kdovíkdo háže do kožichu, nebo naopak moc svítí ta divně silná žárovka. Jako tentokrát. A bohužel to zdaleka není všem strastem dovolené konec. Teď totiž zasunou moji ubytovnu do nějaké větší, pojízdné. Vedle mi strčí kolegu, který mne vytáčí normálně, natož teď, když mi dává okatě najevo svůj ledový klid. Nechápu, copak mu vůbec nevadí, že s ním třepou jak na centrifuze!? Že na celou následující půlhodinu ztratí pevnou půdu pod nohama? Hmm, zjevně nevadí. Lehne si do domku, leží a občas se jde podívat z okna. To mě teda cestování stresuje. To určitě ten rodokmen. My "fon" králíci nejsme zvyklí na takové zacházení. Měla bych dostat svoji sedačku. Ne, vlastně ne. Dovolená by měla přijet za mnou, ne já za ní. Tak.


No, každopádně to ani jednoho zabedněnýho pánečka ještě nenapadlo, takže musím přetrpět cestu. Když se ta kárka konečně zastaví, vynesou nás do našeho apartmá. Panička sice říkala, že to byl kdysi její pokoj, ti co tam teď žijí tomu říkají pracovna, ale tak to není. Je to moje výletní sídlo. Teda naše, musím se dělit s tím mrzoutem. Ale co, tady je blíž než doma, můžu mu chodit vyžírat granule. Beztak je určitě nechtěl...


Chvíli mi trvá než se vzpamatuji z té otřesné cesty a zabydlím. Panička se většinou beztak cítí lehce provinile, takže přihraju trochu vyděšeného třasu hlavičkou a granule už se sypou. Tak je to v pořádku, tak to má být. Rázem je po stresu. 

Ještě než konečně vypadne, vyrazím na obhlídku okolí. Očíhnu pár drátů, jestli by nějakej nebyl zajímavej, třeba k překousnutí. Omrknu, jestli kolega nemá lepší umístění a zda je jeho miska z boku dostatečně přístupná. Doma k němu totiž nesmím, ale už vím, že tady můžu, co se mi zamane. V nejspodnější, snadno přístupné polici objevím nějaké hadry. Hmm, dobrá záležitost, dá se v tom hrabat, dělat bordel i ležet. Co na tom, že to bylo naskladané nové prádlo. Když dostanu dost granulí, možná to ani nerozkoušu.


Po tom, co si projdeme povinným kolečkem posledního pohlazení, zůstáváme konečně v péči té štědré paní. Tady teprve, po tom cestovním hororu, přichází ta pravá dovolená!


Nafasovali jsme sice z domova své zaběhlé a střídmé menu, ale obelstít tu dobrou duši, co se o nás stará, je tak jednoduché! Stačí nevinný vlhký pohled, nešťastné přitisknutí se na mříže, či hladové koukání do misky spořivějšího spolubydlícího a hned přistane něco navíc! Protože co kdybych měla hlad, že jo... A taky že mám! Pořád. 

Krom vstřícnější ruky dobré paní je tady další výhoda - dvounožci to nazývají zahradou. Od tam se denně a v dostatečném množství přináší laskominky, co doma dostáváme pouze občasně. Pampelišky, nať od mrkve... Když je soused v dobrém rozmaru tak přistane i ta mrkev (i když se prý letos ptal, proč pěstuje mrkev pro králíky a vlastní si kupuje v obchodě. Mají totiž v rodině taky jeden exemplář chlupatého aristokrata. Ale tak to je přece jasný, že nám jen to nejlepší, ne? Nad čím se tu přemýšlí?).


Jinak zelenina a ovoce je tady na jídelním lístku samozřejmě běžně. Tentokrát jsem hned po příjezdu dostala meloun. A je to tak správně, lidi přeci také dostávají na polštář v lepších hotelích čokoládku. Tu já nežeru, tohle bylo lepší, příště zas. 

Jídlo, tedy to nejdůležitější v králičím vesmíru, jsme už víceméně probrali. Shrnout by se dalo jako velmi kvalitní all-inclusive. A když to náhodou (podle mého, panička by měla jiný názor) trošku hapruje, obstarám se sama parazitováním (fuj, to je ale ošklivé slovo, vždyť on se chtěl určitě podělit!) na Jimmově misce. Nebo, když už je nejhůř (takže vlastně každé ráno kolem šesté), účinné je také důsledné a hlasité lomcování s dvířky klece. Kdo se chce vyspat, něco donese (jen na paničku doma to nějak moc nefunguje, ta místo zodpovědného naběhnutí s dobrotami klidně zavře dveře :/ ).


Co se týče výběhu a venčení, k tomuto účelu mám k dispozici vlastní personál (kvalitní ubytovna, jsem vám to říkala). Panička ji nazývá Sestrou, ale ať už se jmenuje jak chce, i s jejími službami jsem spokojena. Pustí mne z klece a jde si číst, takže nijak neruší a neomezuje v záškodnické činnosti. Maximálně ji musím trochu zapózovat na fotku. Čím větší lumpárnu totiž udělám, tím jí to přijde vtipnější. A tak to má bejt. 


Bohužel po týdnu neomezené vlády je na čase vrátit se domů. Panička přijela. Trochu zaraženě na ni čumím a nevím, co si o tom všem vlastně myslet. Mám být ráda, že je zpátky, nebo naopak? Ubude kvalitního žrádla... Ale zase jsem tam už docela zvyklá, mám tam svoji sedačku na olizování, lišty u stěny na trhání, vysavač na vysedávání, křeslo pod které se dá schovat a ta baba na mne moc nemůže, občas i nějaká ta nabíječka na překus se najde... Tak jo, já pojedu, no... Když tak moc chceš... Co žes mi to dovezla?

7 komentářů:

  1. :D :D :D :D :D Super!!!!!! Dobře jsem se pobavila, dokážu si to živě představit. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Však máš ten článek na svědomí ;)

      Vymazat
  2. Moc pěkný článek, pobavil mě. :) Ušáci jsou zlatí. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle je asi nejlepší článek, co jsem kdy u tebe četla, musíš nechávat Margo psát články častěji! ;j) Je fakt škoda, že ti naši mazlíčci neumí taky mluvit. Docela by mě zajímalo, co se jim honí v hlavě. Když Bunny cítí dropsík, tak běží jako blázen a to připomíná veverku z Doby ledové :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš kometář!