středa 26. srpna 2015

Indie - Gulmarg a okolí

Celoroční projekt "Historky z Indie" pokračuje... ;)


Třetí den našeho pobytu v Gulmargu jsme náhodou zjistili, že máme v ceně ubytování i snídani. Po tom, co jsme se došourali do jídelny vytopené na místní poměry luxusních cca 15 stupňů, zazubil se na nás milý pán (zuby, které z blízka vidět nechcete) s nabídkou sýrové omelety, řídké ovesné kaše, toastů s máslem či marmeládou a čaje s mlékem. Prubla jsem tu kaši, ale moc mi nejela, tak jsem skončila na lehce připáleném toastu s marmeládou. K tomu jsem poprosila o čaj bez mléka i bez cukru, neb standardní přeslazený nápoj už jsem fakt nedokázala pozřít. Samotný byl silný a hořký jako blázen, ale pořád to byla lepší varianta.

Už předchozí večer jsme se dohodli, že s lyžováním končíme a raději se půjdeme rozhlédnout po okolí. Jednou z místních atrakcí, kterou jsme se pokusili využít, byla jízda z kopce na nafukovacích pneumatikách. Ovšem provozovatele nějak nenapadlo, že by bylo fajn vyjezdit nějaké koryto a tu hrstku zájemců posílali do prašanu náhodně kamkoli je zrovna napadlo. Takže to moc nefičelo a po dvou pokusných jízdách, které skončily uprostřed kopce, jsme to vzdali a vyrazili se projít. 


Své průvodcovské služby nám okamžitě nabídl první kolemjdoucí. Tvrdil, že nám ukáže mnoho skvostných chrámů a místních zajímavostí. To jsme s díky odmítli a vydali se sami. Ty chrámy (přesněji přístřešky s nějakým posvátným účelem), ty jsme stejně potkali. Ovšem pod metrem sněhu který nikdo neodklízí, takže vypadali prostě jen jako hromádka navátého prašanu. Nic jiného nebylo vidět :D



Zato opic, těch bylo všude spousta. S prvními jsme se setkali už u hotelu, na další narazili na cestě v lese. Tady se s nimi kluci rozdělili o sušenky. Ty si opičky k našemu pobavení začali velmi důkladně pucovat a otírat. Teprve pak je snědly. Legrační to celé bylo přesně do doby, než se jedna chlupatá potvora rozběhla s vyceněnými zuby oproti mně. Nebudu vám nic nalhávat, zdrhla jsem. Vzteklinu jsem si totiž očkovat nenechala :D Naštěstí byla opice nad věcí a záhy se na mne vyprdla.


Po cestě jsme samozřejmě potkali i několik vojenských bunkrů a hlídek.


Procházka nám zabrala víc jak půl dne. Na jejím konci jsme se pak ještě rozhodli hledat půjčovnu čtyřkolek. Ačkoli jsem nebyli na první pokus úspěšní, místní se znají a kšefty si rádi dohodí, takže nám pomohl majitel malé lyžařské půjčovny a čtyřkolkáře během pár chvil sehnal.

Původně jsme se snažili ukecat majitele, že pojedeme na vozítku každý sám, pouze s jeho doprovodem. To neprošlo. Každý jsme ke čtyřkolce nafasoval i vlastního Inda za záda. Mne se, jako jediné holky v bandě, ujal majitel a vyslal mne na začátek kolony. Zřejmě doufal, že ji budu brzdit. Troufám si říct, že doufal marně.

Část cesty jsme absolvovali po silnici, část po zasněženém poli. Tam jsem bohužel rozcupovala koly, která se mi zasekla a začala v nejnepříhodnějším místě podkluzovat, jednoho nebohého, již mrtvého, orla. Snad mi jeho duše odpustí.

Na večeři jsme pak ještě vyrazili do trochu vzdálenější restaurace, která byla na místní poměry asi dost nóbl. Dalo se tak usuzovat především z tepla v místnosti, čistého stolu, číšníka, který si zvládl zapsat naráz téměř všechny položky a především z nulové návštěvnosti. Dobře, také i z trochu vyšších cifer, ale našinec se dostával na cenu dobrého oběda v Čechách.

Závěrem ještě několik bodových, na nic nenavazujících, poznatků:

Indky chodí i na horách ve sněhu pouze v balerínách. Některé i v pantoflích. Samozřejmě s ponožkami, vždyť je zima, že jo. Jednu takovou jsem viděla také nahoře ve čtyřech tisících, kde jsem mrzla i v kompletní výbavě. Ale lyže k tomu neměla, přijela se lanovkou jen mrknout. Oproti jejich ťapkám byly mé Conversky vysokohorská obuv.

Ve středisku jsou téměř jen muži. Ta hrstka žen, která se tu vyskytuje, to jsou převážně turistky. Ženy žijí v údolí.

Gulmarg je pro Indy velmi drahý. Výlet na hory si může dovolit málokdo.

Elektrické vedení je často jen volně rozvěšeno na dřevěných konstrukcích a hlasitě, zlověstně bzučí.

Obchody, na jaké jsme zvyklé z luxusních Alpských středisek, zde nejsou. Nekoupíte si tu nejspíš ani kartáček na zuby, na oblečení, lyžařskou výbavu, či suvenýry zapomeňte. Na stáncích v jakémsi možná centru se prodávají hadry (doslova), které jsou už při prodeji špinavé a vy byste je nedaly ani do armády spásy. Ale věřím, že když se vyznáte, dá se někde sehnat slušný místní oděv. 



Potulných prodavačů je tu ale spousta. Čím blíže lanovce, které se tu říká Gondola, tím více. Prodávají především čokoládu (a "Cadbury chocolate" dokážou mlít nekonečně dokola a neuvěřitelnou rychlostí), pár dalších pochutin, vodu a kahvu (místní horký nápoj, opět strašně sladký). Při slunečném počasí také umí okamžitě vykouzlit sluneční brýle. Jedny "zaručeně originál" Raybeny asi za dvacku jsem si i dovezla. Svitlo slunko a najednou za zády "puf" - Ind s brýlema. Kdyby pršelo, měl by deštníky.


Příštím indickým tématem bude složitý návrat z hor do Dillí. A protože článek z králičí dovolené slavil nebývalý úspěch, Margo se tu brzy dostane opět ke slovu. Zatím užívejte posledních teplých dní a mějte se krásně.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!