úterý 26. května 2015

Indie - Cesta do Kašmíru

Slíbené pokračování na téma Indie je konečně tu. Dnes o cestě na hory.


Přesněji do Gulmargu, který je proslavený jako ráj všech freeride jezdců. Nachází se na severu Indie, v Kašmíru. Tedy v indických Himalájích. Jedná se o politicky docela složitou oblast, neb, velmi zjednodušeně, Indie vede o toto území již cca 60 let spory s Pákistánem a v podstatě se nikdy nedohodli. Takže válečná zóna. Momentální stav je klidný, ale velmi křehký a na každém kroku potkáte chlapíky se samopaly. Na letišti tuplem.

Nikdy dřív jsem nelétala, takže mne ani nenapadlo, jak často a běžně se ruší, případně posouvají lety. Ten náš na hory zrušili už asi 10 dní před odletem do Indie (a o dalších podobných ještě uslyšíte). Naštěstí nám velký Ind stihl včas zajistit spoj jiný. Standardně totiž naše parta letěla do Kašmíru po částech. První skupina neznámo mi jak, druhá o třech kusech vyrážela hned ráno a já s Mužem (poznámka autorky - Muž ještě není můj muž, ale nějak mu prostě říkat musíme) v poledne. 

Odletová hala pro vnitrostátní lety je v Dillí podstatně menší, než ta, na kterou jsme přiletěli z Ruska. Po pár kontrolách, které začínají už při vstupu na letiště, se nám podařilo nějakým omylem předběhnout celou dlouhou frontu na check-in (a pán na přepážce, když nás viděl, raději vzdal vysvětlování a prostě nás odbavil). K malému letadlu jsme se přesunuli autobusem, neb stálo někde hluboko na letištní ploše.

V průběhu cesty nás úspěšně naštval stevard, neb ignoroval veškeré naše nepřehlédnutelné pokusy o zakoupení jídla, přičemž zvládl obsloužit všechny, co seděli hned vedle. Něco podobného se nám stalo později i u McDonalds v Dillí. V obou případech jsme byli jediní bílí v širokém dalekém okolí. Trošku diskriminace, no. Po cestě jsme přistáli v Jammu (malé vojenské letiště), kde se vyměnilo téměř celé osazenstvo krom nás a následně přeletěli do cílového Srinagaru. I tady je to menší letiště, přísně hlídané vojáky.

Při odchodu nás odchytl někdo z místních a vrazil nám k vyplnění dotazník. Prvně jsme ho tvrdošíjně odbývali v domnění, že nám zase chtějí něco vnutit, po chvíli jsme ale zjistili, že se jedná opravdu o oficiální příletový dotazník a bez vyplnění se dál nedostanem. Vzhledem k tomu, že já anglicky nevládnu vůbec a partner trochu, s všetečným dotazníkem jsme zlehka válčili. Jako na potvoru  se indická SIM, kterou jsem dostala od Velkého Inda, odmítala chytnout na signál, takže jsme v tom zůstali sami (zbytek party už byl na cestě do hor). Po nějaké době zmateného boje s byrokracií to pán za přepážkou psychicky nevydržel a dotazník mi z větší části vyplnil a u zbytku alespoň polopatě vysvětlit oč se vlastně jedná. Takže jsme se konečně dostali z letiště ven.

Před budovou se na nás standardně vrhla hromada Indů nabízejících odvoz. Ten jsme měli sjednaný dopředu, ale jak k sakru najít v tom davu řidičů svého? Když se jich zeptáte, všichni vám odpoví, že jsou to přesně oni, s kým jste se domlouvali. Do toho se na nás vrhnul další člověk který chtěl něco vyplnit. Opět jsme ho poslali do háje, ale znovu pak museli srazit patky, neb to byl (asi) další oficiální úředník. Trošku zmatek a stres. Nakonec se však konečně chytnul mobil, my se spojili s Velkým Indem a dopátrali se správného odvozu.


Následovala asi hodinová cesta z letiště do lyžařského střediska v Gulmargu. A aby to nebyla nuda, Velký Ind nám zařídil ještě jeden námět na veselé vyprávění :) Poslal nás, abychom se po cestě zastavili pro alkohol. Přesněji dvě vodky a nějaká piva. V tu chvíli jsme ještě netušili, že prodej alkoholu není v Kašmíru tak úplně legální...

Řidič dostal od Velkého Inda instrukce a asi v polovině cesty zastavil s tím, že "obchod" je "tam"... Nějak jsme nechápali kde. V Dillí totiž alkohol sice v běžném supermarketu nepořídíte, ale ve specializovaném obchodě (wine shopu) bez problémů. Ten jsme den předtím viděli a tohle, co bylo před námi, jako obchod rozhodně nevypadalo. Spíš jako prázdná garáž, jejíž zadní stěnu tvořila plachta se dvěma otvory v úrovni pasu. Před ní se tísnila hromada mužů. Přidali jsme se tedy do davu a spatřili, že za malými otvory sedí vždy jeden pán, kterému sdělíte svůj požadavek a on vám dírou po zaplacení obnosu vystrčí láhev. Po žádosti o dvě vodky se na nás na centimetry nalepili Indové a s výrazy hladových vlků hleděli do peněženek. Jako běloši a v evropském sportovním oblečení jsme tu byli trochu nápadní. Všichni místní muži totiž nosí stejné jednobarevné tmavé vlněné oblečení (vypadá to jako košile s dlouhými rukávy sahající až na zem), takže jsme trochu vyčnívali. Navíc já, holka. Na piva už prostě nedošlo, sbalili jsme vodky a mazali pryč. Z pohoršených pohledů jsme ještě zaznamenali, že schovávat lahve do batohu na ulici, tak aby to všichni viděli, není dobrý nápad (ostatní to hned u okýnka nenápadně cpaly pod hábit). Teprve nyní nám  řidič vysvětlil, že tu připadají dva "obchody" s alkoholem na celý Kašmír a prostě je to tu veřejně tajné. Člověka znalého místních poměrů by to vůbec nevzrušilo, pánové v "garáži" nevypadali nijak zle, jen jsme to jaksi nečekali :)

Typický oděv mužů v Kašmíru

Mimochodem, v samotných restauracích v horském středisku se rozlévaný alkohol v některých restauracích koupit dá, ale je dost drahý.

Po tomto malém dobrodružství nás řidič dovezl pod kopce. Tady jsme si přeskočili do silnějšího jeepu, kterým jsme se posunuli posledních cca deset kilometrů do hor.



Tu jsme se, už za tmy, setkali s Velkým Indem, zbytkem party a vyrazili na večeři. Pro nás vlastně oběd. O ubytování, lyžování a dalším vyžití zase příště.


Jak tak na to koukám, tak začínám mít obavu, že z toho bude román na celý rok :) Až vás to přestane bavit, dejte vědět.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!