úterý 9. prosince 2014

Jak jsem nedržela #mesicbezkokin 1/2

... aneb z deníčku čokoholika.


Varování: Pokud nerady sladkosti, článek ani nečtěte. Nepochopíte;). Nebo si dosaďte na místo odpíraného třeba maso, či co je ctěná libost. Pokud cukrovinky milujete, čtení zvažte. V textu jsou popisovány drsné techniky mučení.

Všechno to začalo, když Anetarunheart vyhlásila na Instagramu "měsíc bez kokin". Děvčata, která se k výzvě přidala, měla od začátku můj hluboký obdiv a podporu. A to samozřejmě především v podobě provokační fotografie sladkosti. Nejprve mi tato myšlenka totiž přišla šílená. Proč bych to jako dělala?
 
Nicméně za dva dny se mi vše rozleželo v hlavě. A trochu mě taky hecla váha, která po dlouhé době opět ukázala horní hranici mnou akceptovatelné cifry. Začala jsem nad tím trochu uvažovat... 


Že bych to taky zkusila? To nevydržím.
Tak jen pár dní? To bych možná mohla přežít...
Proč? Proč ne, já to přeci dokážu. Nejsem závislá. No, vlastně jsem. To si ani nezkouším nalhávat něco jinýho, v tomhle ohledu mám jasno.
Takže co to se mnou asi tak udělá? 
Jak bude hlava a tělo reagovat na absťáček v podobě výrazně nižšího množství cukru?
Vydržím to dva dny, nebo dokonce i tři?

S těmahle myšlenka jsem začala. O dva dny později než ostatní. Na tajňačku. Protože vyhlásit, že se účastním měsíce bez kokin, když stejně počítám s tím, že to za dva dny zapíchnu? Blbost. Takže hurá do toho a půl je hotovo... Nebo taky ne...


Den první

Vstanu. Chci si nasypat do kaše čokoládu. Vzpomínám si, že nemohu, nacpu si tam banán s mandlemi a jsem na sebe hrdá. Tvářím se jako vítěz olympijského klání. Do oběda. Po něm totiž dostanu ukrutnou chuť na nějaký zákusek. Přemýšlím, co bych si tak dala. Žádná z dvaceti vymyšlených variant není možná. Sakra. Cpu si do pusy kousek jablka a pro jistotu odcházím z kuchyně. Je neděle a já mám volný den. Jsem doma. Vše sladké je příliš blízko. Nejím ho. Jen na něj myslím. Pořád. Po večeři jdu brzy spát. Zdá se mi o jídle.

Den druhý 

Začíná pracovní týden. Jsem si jistá, že práce mě zaměstná a já na cukrovinky zapomenu. Po příchodu do zaměstnání potlačím touhu dát si k snídani buchtu a nacpu si do krku jogurt. Pokaždé, když si jdu pro něco do skříňky, vypadne na mne hromada nasyslené čokolády. Poslintala jsem si nový svetr, ale stále se držím. Dny jsou najednou nějak strašně dlouhé.

Den třetí

Nic se nemění. Chuť na sladké neopadá. Co bych taky chtěla po třech dnech. Kuchyní skoro probíhám, protože pokaždé ze zvyku sahám po tubusu s lupínky Chocapicu (který běžně chroupu jen tak), abych ho zase s napomenutím sama sebe odložila na místo. Partner provokuje. Nosí mi čokoládu. Když na ni nereaguji, dokonce mi ji rozbalí. Odolávám. Nadávám. Večer nastává mírná euforie. Stavím se zkusmo na váhu. Mám o tři kila míň. Ačkoli hubnutí nebyl úplně jediný smysl tohohle experimentu, rozhodně nepohrdnu. Jsem na sebe hrdá. Celé to martyrium má nějaký efekt. Jde to mnohem rychleji, než jsem čekala. Možná bude stačit vydržet jen týden... Abych zase nebyla třeba hubená moc, že jo...

Den čtvrtý

Jsem upřímně překvapená, co překvapená, přímo šokovaná, že jsem to ještě nevzdala. Dmu se pýchou. Večer se opět stavím na váhu, abych se znovu pokochala svým úspěchem a poplácala se po ramenou. Tři kila jsou zpátky. Jsem nasraná a honí mě mlsná. Mám chuť se na to vykašlat. Radši to jdu zaspat. 

Den pátý

Naučila jsem se pravidelně pít po cvičení proteinový nápoj. Je totiž co? Sladkej! ČOKOLÁDOVEJ! A ten můžu!

Odpoledne jdu nakoupit. Zjišťuji, že polovinu zboží, které bych vzala, nesmím. Propadám panice. Co budeme jíst?

A asi se zmenšuji! V těch malých džínách už nejsem tak narvaná!

Den šestý

Sakra. Džíny jsem vyprala a jsem v nich narvaná zase stejně.

Den sedmý.

Tvářím se jako frajer. Vydržela jsem to přeci už taaaaak dlouho.

Den osmý

Z pracovní skříňky vyklízím sladkosti. Nic v ní nezůstalo. Jakože vůbec nic. Jen deštník.

Jedu z práce a celou cestu myslím na sušenky. V autě je to trochu nebezpečné.

Ještě že nemám děti. Kdyby mi totiž za ten měsíc všechno, co na mě čeká sežrali, mohla bych být agresivní. Třeba na ně začít vrčet, pokousat je, nebo tak něco.

Den devátý

Volám domů, že na Mikuláše nechci žádné sladkosti. Jen ovoce. A v duchu stejně počítám s tím, že všechny stravenky za následující měsíc prožeru v cukrárně.

Den desátý

Váha plus minus stále na stejném výchozím bodě. Chutě stále na stejné bodě. Závislost stále na stejném bodě. Místo o princi na bílém koni, či výhry ve Sportce, sním o sušenkách máčených v čokoládě. Při psaní toho textu jsem znehodnotila poslintáním prozměnu tablet.

Den jedenáctý

Partner se ke mě prý přidává. Ne striktně, ale trochu přesto. Požaduje zredukování cukrovinek ve špajzu. (Tajně si je, miláčky moje, odnáším do práce a připadám si jako feťák.) Nevím, co ho k nápadu zredukovat sladké vedlo. Na žádné pozitivní výsledky tohoto nesmyslného nápadu jsem zatím nepřišla. To je trochu demotivující. Přemýšlím, jaký to má smysl. Nic kladného se neděje. Ani v hlavě, ani na těle. Proč se tedy trápit? Nač všechno to mučení? Nebylo by jednodušší se na to vykašlat a jít si konečně dát ty věnečky? Stejně je to jedno... NE! Jsem zakousnutá jak zvíře stižené vzteklinou. Místo čokolády si v deset večer zuřivě rvu do pusy pět česnekových brambůrků, to je přeci na linii a pro zdraví mnohem lepší, že, a jdu divoké myšlenky raději zaspat. Počítám s tím, že to do rána přejde...

Den dvanáctý

Nepřešlo. Chci štrůdl. Nugát. Sušenky. Tři druhy sušenek. Možná ještě víc druhů sušenek...


Taky zjišťuji, že poslední dobou méně cvičím. Moje tělo má kapacity pouze na jeden blbej nápad. A hlavu mám plnou výmluv na nedostatek energie (cukru).

Ve společnosti jsem vyvrhelem. Odmítnutí sladkosti vyvolává otázky. Vysvětlení má za příčinu divné pohledy a mírné odsunutí. Protože ta holka je jako divná. Připadám si jako abstinent v partě ochmelků.

Den třináctý

Do plánovacího kalendáře v diáři si zvýrazňovačem vybarvuji dny, které už mám za sebou. No, není jich tolik, na kolik se cítím. Dělám si risku u dne, kdy má mučení skončit. Zjišťuji, že je to příšerně, nekonečně daleko.


Tak. 13 dní. Vidíte, jak jsem dobrá :D? Zbytek "deníčku" zveřejním ve čtvrtek. A vězte, že jsem to stopla v nejlepším, dál už to půjde jenom z kopce, vážení...

2 komentáře:

  1. Máš můj neskonalý obdiv! Já jsem přímo závislá na čokoládě, jiné sladkosti bych k životu ani nepotřebovala, zato s tou čokoškou je to hodně špatné :-D jednou jsem bez ní vydržela měsíc v rámci diety, zhubla jsem pět kilo, ale za ty nervy mi to fakt nestálo... Navíc jsem se pak vyloženě sjela veškerou čokoládou, co byla doma a bylo po dietě :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, ale není za co, po těch třinácti dnech už to moc slavný nebylo :D Jinak jsem na tom jako ty, i když k té čkoládě ještě nutně potřebuji sušenky :)
      Máš dobré, že jsi alespoň zhubla, u mne to absolutně žádný efekt na váhu nemělo.
      Sjela čokoládou... Super termín :D

      Vymazat

Děkuji za Váš kometář!