čtvrtek 11. prosince 2014

Jak jsem nedržela #mesicbezkokin 2/2

V úterý jsem vyprávění o mé cukrové abstinenci utla ve chvíli, kdy bylo ještě všechno v cajku. Vzorně a dle regulí. Dál už to šlo jenom do háje...



Den čtrnáctý

ZHŘEŠILA JSEM!!! Ale já za to nemůžu! Fakt! Byla jsem u babičky. Už teď by vám to mělo být jasný. Zrovna dopekla koláčky. Zkoušely jste někdy říct BABIČCE: Ne, děkuji, já si nedám, měsíc nejím sladký? Cha chááá. Dostane se vám nechápavého pohledu a talíře do ruky. Takže jsem ilustračně snědla jeden pidi svatební koláček a zbytek plechu za mne nenápadně a velmi ochotně sežral přítel. Jak byl v tu chvíli šťastný, že mám tak debilní nápady... Já ne. 

Den patnáctý

Dvě hodiny jsem dřela ve fitku. Přišla jsem úplně mrtvá. A odměnou mi byl banán. Jenom blbej BANÁN. Ne oblíbená sušenka. Proč jsem to dělala? Bez odměny, pff... Chce se mi plakat.

Den šestnáctý

Nacházím se zhruba v polovině. Na vteřinu mi připadá, že do konce zbývá už jen málo. Jsem borec a cítím se jako mistr světa. Mému oslabenému mozku nedochází, že mám před sebou ještě stejnou dobu, jako od začátku doposud. A ta doba, ta byla svinsky dlouhá.

Už delší dobu pozoruji, že po vyřazení sladkostí a zachování zbytku jídelníčku mám stále hlad. O čem to asi tak hovoří?

Den sedmnáctý

Vážně přemýšlím, že s tím přestanu. Nebaví mne to. Nic se totiž neděje. Ani na duši, ani na těle (děje, trpím!).

Večer jsem ze zoufalství vyhrabala a sežrala pytlík mandlí, co tu mám do buchty. Za chvíli snad začnu olizovat i lepidlo z obálek. Ale teď už nemůžu přestat. Co bych s tím rozepsaným článkem asi tak dělala?

Den osmnáctý

Dnes jsem opět abstinenci porušila. Tentokrát zcela vědomě, dobrovolně a absolutně bez výčitek. Protože odmítnout pozvání na kávu a dortík ve výtečné restauraci, daleko od domova a jen se na svůj protějšek nad minerálkou koukat, to by byl gastronomický hřích. Sorry, ale jsou pozvánky, které se neodmítají.

Den devatenáctý

Jedu na návštěvu k rodičům a přivážím jim výborné zákusky. Sama sežeru sestře z dortu hoblinku čokolády a tím končím. Nediví se. Jsou už zvyklí, že co se týče jídla, často mi (oproti jejich pohledu) hrabe. Alespoň na ně víc zbude;).

Začínám mít rezignovaný "je mi to jedno" pocit. Chuť mám, ale více méně už jsem si zvykla.Vzhledem k tomu, že se stále neprojevují žádné změny, nebaví mne to. Nedostavují se žádné, na internetu hojně zmiňované pocity lehkosti, přívaly energie, ani zmíněná hoblinka čokolády nezískala silnější a ještě lepší chuť způsobenou dlouhým odpíráním a ručička na váze (digitální) se také nikam neposouvá. Chybí mi motivace, přijde mi to celé zbytečné. Držím jen tak ze setrvačnosti a připouštím, že se na to asi vyprdnu.

Den dvacátý

Cca dvě třetiny mám za sebou a na základě výše zmíněného se pomalu rozhoduji, že třetí úsek už nejspíš nedodržím tak striktně. Vyjma toho, že už jsem část dne schopna myslet i na něco jiného než na čokoládu, fakt nevidím žádný efekt, tudíž mi přijde zbytečné se omezovat v takové míře. Ale rozhodně to nehodlám pustit úplně (na standardní stav tabulka čokolády a krabice sušenek denně).

Den dvacátý první

Přítel mi donesl pod nos máslové sušenky. A chystal se je u filmu všechny sežrat. To jsem mu nemohla dovolit. Jak by k tomu chudák přišel, ještě by byl třeba tlustej... Co už, musela jsem se trochu obětovat...

Den dvacátý druhý

Dnes pro změnu zase poctivě bez ztráty kytičky.

Den dvacátý třetí

Na kontě mám další prohřešek v podobě tří koleček máslových sušenek. Holt jsem vařila a moc se motala ve špajzu. Ovšem v kontextu toho, že jsem byla na oslavě babiččiných narozenin a můj žaludek zůstal prost nabízených zákusků a chlebíčků, bych řekla, že je to v cajku. A vůbec to není tím, že průmyslově vyráběné zákusky nejím a vlašáček si z principu pochybného složení radši taky odpustím.

Den dvacátý čtvrtý

Dokresluji do kalendáře políčka, která mám za sebou a pomalu vidím světlo na konci tunelu... Z touhy po sladkém už nelezu po zdi, takže si v práci uklízím skříňku a pěkně si do poličky skládám zpět své slabosti. Již brzy, přátelé, již brzy...

Den dvacátý pátý

Došla jsem k překvapivému zjištění. Kdybych měla objektivní a vážný důvod (nemoc, nebo váhový přírůstek alespoň 250 kg, jiný pádný důvod nevidím), dokázala bych se sladkého vzdát. Do dnešního dne bych tomu nikdy nevěřila.

Den dvacátý šestý

Víte, co je nejlepší proti žravosti? Tvrdá houska. Včera jsem si ji k večeři zapekla s mozzarellou a trochu to přepískla. Díky odřenému patru je pro mne dnes utrpením jíst naprosto cokoli, ať je to sladké, nebo ne.

Den dvacátý sedmý

Už jsem tak vyblblá, že když jsem si v Mekáči koupila po cestě na výlet k snídani jogurt (sledujte, jogurt, ne mufina), vyděsila jsem se, když jsem na něm našla sušenky. Po pěti minutách dýchání do jejich papírového pytlíku a zklidnění tepu jsem sušenky odebrala a schovala na lepší časy.

Následovala ovšem další zákeřná zrada. Po příjezdu do hotelu jsem našla na nočních stolcích pidičokoládky. Takže bohužel. Sežrala jsem je obě.

A ke kafi byla sušenka. Dvě. Hmm

Od zákusku mne zachránil jen číšník, který mi ho zapomněl donést.

Den dvacátý osmý

Hotelová snídaně, víc asi netřeba dodávat (pokud ano - čokoládové müsli, buchty, toast s Nutellou)...

Sušenky ke kafím...

Štrůdl k večeři v rámci menu v ceně pobytu...

Muž pronesl - Co se stane v Kadani, zůstane v Kadani. Takže teď na to všichni společně zapomeneme...

Ale ty sušenky z toho jogurt, ty mám furt schovaný, víme!?!

Den dvacátý devátý

Opět k snídani čoko müsli a jogurtem a toasty s Nutellou. Po cestě domů mi navíc partner koupil makaronky. A doma jsem slupla tři máslové sušenky. Víkend se prostě zvrhl. Ale nejspíš mi klesla laťka, protože ač jsem byla ty předchozí hřešící dny na svojí běžné denní normě, možná i spíš ještě dost pod ní, jsem přeslazená tak, že nechci cukr ani vidět... Ble. Alespoň pár hodin.

Jo, a za ten víkend jsem přišla o dvě kila :D.


Den třicátý

Kaju se a sekám dobrotu.

Den třicátý první

Dnešním dnem výzva oficiálně končí. Ne však pro mne. Já si dám dobrovolně ještě týden (masochistka). Začala jsem o dva dny později, uplynulý víkend jsem proprasečila a zbytek za těch pár přešlapů. Tak, a máš to, Lucino!

Na oslavu tohoto rozhodnutí jsem sežrala malého mufina. Ale na to, že jsem jich upekla asi dvacet (neb je muž vyžadoval), je 19:1 dobrý skóre (sledujete, vždycky mám spolehlivou výmluvu a tunu polehčujících okolností).

Den třicátý druhý

V práci jsem měla hlad a tak jsem vzala na milost dva polystyrenové chlebíčky trochu pocákané čokoládou. A musím vám říct, že ta "čokoláda" tam je strašně hnusná. Hmm, předtím mi chutnala...

Den třicátý třetí

I přes slušně velký oběd jsem měla celej den strašněj hlad. Neúspěšně jsem ho zlehka ukonejšila přesnídávkou a ignorovala celozrnné čokoládové sušenky, které bych si dala jako první pomoc normálně. Ovšem po práci, to byl jinej level. Omylem jsem, stále hladová, zajela nakoupit do Kauflandu. Omylem protože byl první den nového letáku, což mi došlo hned při pohledu do vchodu, aniž bych o tom měla kdy přehled. Odešla jsem s půlkou potřebných věcí, tikem v oku, zničenými botami a rudým otiskem mřížky košíku na levém boku. A v břichu stále kručelo, takže než se udělala večeře, neodolala jsem a sežrala tři sušenky. Začíná z toho být #obdenbezkokin.

Den třicátý čtvrtý

Přátelská rada - nestřídejte půl litru ovocného freshe, solené pražené mandle, čaj a banán. Bude vám blbě.

Den třicátý pátý

No nic... Nebudu vám opět popisovat jak a proč (dvě noční, z toho jedna dvacetihodinová, to vše ve dvou a půl dnech!!!) jsem si zase dala dvě sušenky, beztak už moje výmluvy začaly být trapné a nudné tak v polovině článku. Komedie končí, dál už to nemá smysl popisovat, tády, dády, dáá.


Takže, jak vidíte, měsíc bez sladkostí jsem nevydržela ani náhodou. Co už. Znovu to zkoušet nebudu, nicméně doufám, že bych ještě alespoň týden mohla vydržet na téhle nižší spotřebě (haha). Jediným výsledkem #měsícebezkokin pro mne je, že nemám na sladké chuť tolik jako dřív (do desíti dnů jsem ale zpět, to je mi jasný), takže je to především otázka zvyku. Už jsem taky narazila na několik sladkostí, které jsem milovala a teď mi tak nějak... nechutnají nebo co. Ale není jich moc. Jinak to na nic vliv nemělo.

Jo, a oficiálně bylo v rámci #mesicebezkokin trestem za hřích 100 burpees. Takže napřed jsem si vygooglila, jak to vlastně přesně vypadá a následně usoudila, že tak po třetím bych umřela. Takže toto pravidlo bylo mnou ignorováno v plném rozsahu.

Závěrem ještě pár věcí pro upřesnění:
Experimentu jsem se zúčastnila v prvé řadě z výzkumných důvodů. Prostě mě zajímalo, co se mnou vysazení sladkostí udělá. Jím jich totiž docela hodně a měsíc bez sladkostí jsem byla nejspíš naposledy jako kojenec. Z jídelníčku jsem vyřadila (nebo chtěla) bonbony, čokoládu, buchty, slazené cereálie, müsli tyčinky, zmrzliny... Ovoce však v mém jídelníčku zůstalo a to v míře více než vrchovaté, takže úplně bez cukru, nebo na nějaké dietě jsem rozhodně nebyla. Vyjma cukrovinek běžně jím snad i vcelku vyváženě a zdravě, sportuji, nekouřím atd. atd. Závislost na cukru je tedy jediným vážným prohřeškem proti slušnému chování vůči mému tělu.

Jaky je váš vztah s kouzelným bílým práškem (mluvím o tom sladkým prosím vás!)?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš kometář!